Tedy, abych byl přesný, končím číst veškerá internetová zpravodajská média. Schválně jak dlouho mi to vydrží? Není to ovšem poprvé, kdy omezuji internetové zpravodajství, postě byli na práci důležitější věci. Ale po čase jsem k tomu zase sklouzl a až teď to veřejně deklaruji.
Abych to rozvedl, televizi jsem nikdy nevlastnil. Poté, co jsem se odstěhoval do Prahy na koleje Strahov, jsem televizi pouštěl tak leda o víkendu a nikdy neměl důvod si pořizovat vlastní, prostě mi nechyběla. Pokud už jsem nějakou dostal, tak skončila jako monitor k počítačům. Veškeré informace, které konzumuji, ke mě přichází z internetu: hudba, videa, knihy, odborné články, atd. A to včetně zpravodajství.
Posledních asi 10 let, už ale s vědomím, že se jedná o takové guilty pleasure, tedy něco co vám přináší potěšení, ale už nic víc to vlastně nepřináší, a že by bylo moudřejší to nedělat a neztrácet čas. Nevím jak to máte vy, ale já se při čtení pobavím (nebo naseru) ať už blbostí tématu, autora a nebo v diskuzi. Mnohdy mi stačí jen titulek a hupky do diskuze.
Naštěstí spousta webů zavedla povinnou registraci, na což jsem jim neskočil. Na idnes.cz mě zablokovali už v roce 2011, dokonce mi přišel emailem i souhrn nevhodných příspěvků. A to jsem se nedopouštěl vulgarit ani vyloženého trollování (tedy pokud za to nepovažujete slovo ÍDěs). Stěžoval jsem si na nevhodný výběr obrázků z fotobanky; rozčarování nad tím, že zpráva je značně zpožděná; dotazoval se, zda článek je dementní záměrně, aby lákal čtenáře a monetizoval reklamu a pod jedním článkem o napadení Romy se podělil o touhu pořídit si zbrojní pas. Po tomto prvním banu jsem se zaregistroval znova pod přezdívkou Administrátor diskuzí, pak Admin diskuzí a následně Šéfadmin diskuzí, ale cenzor řádil jak černá ruka, a životnost těchto kont trvala v řádu hodin. Asi týden poté zavedl ÍDěs nutnost registrace a ověřování pravdivosti údajů poštou (myšlenka, že částečně i kvůli mě, mě dodnes hřeje u srdíčka). Následně mě internetový boj za pravdu víceméně omrzel.
Už v roce 2001 jsem si všiml, že některá témata (zde z oblasti IT) jsou velice nevalně zpracována: podvody na internetu, pirátství. Dalším potvrzením byla účast na pochodu za legalizaci marihuany, kde si televizní štáby k rozhovorům selektivně vybíraly ty nejvyhulenější trosky, ač 99.9 % účastníků pochodu bylo normálních. A to, že něco v médiích vyloženě smrdí mě utvrdila první přímá prezidentská volba a poté ještě mnoho dalších prezidentských voleb. Až to začalo vypadat, že každý kdo nemá správný světonázor, bude pro své fašistické, xenofobní a hloupé názory ukamenován nositeli té nejsprávnější pravdy. Navíc jsem si všiml značného rozdílu, poté co jsem se přestěhoval do Kanady, že česká média obecně příliš mnoho a zbytečně nálepkují, takže to až vypadá, že se snaží realitu vytvářet a ne jen informovat a úsudek nechat na čtenáři.
O tom, že sledovat média je vlastně blbost, píše Tim Ferris ve Čtyřhodinovém pracovním týdnu v kapitole Informační dieta a Selektivní ignorance:
Musíte se naučit ignorovat všechny informace, které
jsou irelevantní, nedůležité nebo v praxi nepoužitelné, případně
je přesměrovat na někoho jiného. Většina informací přitom svou
povahou naplňuje všechny tři uvedené podmínky.
Prvním krokem na cestě k tomuto cíli je rozvíjet a udržovat
informační dietu. Stejně jako moderní člověk přijímá příliš mnoho
kalorií, včetně těch, které jsou z hlediska výživy bezcenné,
pracovníci informačního věku zpracovávají příliš mnoho dat,
včetně těch z nesprávných zdrojů.
Většina informací si totiž žádá příliš mnoho našeho času, jsou
negativní či irelevantní ve vztahu k našim cílům nebo leží mimo sféru našeho
vlivu.
Ve zkratce, co se píše v novinách je zbytečné a pokud se bude dít něco důležitého, vždycky se kolem mě najde někdo, kdo mi o tom řekne.
Takže od teď žádné zpravodajské internetové weby!