Přeložil Krak, Receptář Svaly a Síla, čísla 2, 3, roč. 1998.
Článků o doplňcích výživy pro sportovce již bylo napsáno několik (např. Bucci 1989; Coyle, 1984; Rosenbloom et al, 1992; Williams 1983, 1984, 1991). O mnoha suplementech však v odborné literatuře dosud nepadla ani zmínka. Přesto se v kulturisticky zaměřených časopisech z reklam dočítáme o jejich všemožných a často až zázračných účincích.
Vědeckých studií, které si "vzaly na mušku" látky běžně používané kulturistickou a fitness veřejností, existují stohy. Nikdo se ale dosud nesnažil všechny tyto látky systematicky prostudovat a popsat jejich účinky. Až Katharine K. Grunewald a Robert S. Bailey se pokusili alespoň shrnout reklamované účinky kulturistických doplňků a tyto srovnat s výsledky do té doby existujících studií (s využitím databází Sport, Medline a Agricola).
Vše, na co přišli, zanesli do výzkumné zprávy, uveřejněné poprvé v žurnálu Sports Medicine roku 1993 pod názvem Commercially Marketed Supplements for Bodybuilding Athletes (Doplňky pro kulturisty na současném trhu).
Před tím, než si přiblížíme závěry jejich práce, dovolte krátkou statistiku: 33 výrobců doplňků poskytlo studii své katalogy a jiné tiskoviny popisující funkci a zaměření výrobků; celkem bylo vzato do úvahy 884 reklamních tvrzení týkajících se 624 doplňků výživy.
Teď již ale dejme slovo autorům studie.
Téměř všechny aminokyselinové doplňky (AA) v našem přehledu byly ve formě tablet či kapslí. Časté označení „free form“, volná forma, nebo „peptide bonded“, s peptidickou vazbou, doprovázelo tvrzení, že vstřebávání této formy AA je rychlejší a využití lepší než tomu je u celé bílkoviny. Přitom se někdy objevil odkaz na studii Smithe et al. (1982). V té byla srovnávána dusíková bilance a absorbce u čtyř nemocničních pacientů (3 z nich trpěli poruchou vstřebávání), kterým byla podávána buďto tuhá strava nebo základní dieta založená na volných aminokyselinách a nebo směs obsahující předtrávenou bílkovinu. Vstřebávání dusíku bylo nejefektivnější u pacientů v případě diety obsahující předtrávenou bílkovinu, ale nejhorší v době, kdy dostávali základní dietu založenou na volných AA.
Směsi obsahující jednotlivé aminokyseliny a proteinové hydrolyzáty jsou používány v klinické výživě (American Dietetic Association 1988), ale většina studií neprokázala jejich prospěch při podávání zdravým jedincům. Dusíková bilance zdravých mladých mužů byla podobná při přijímání celé bílkoviny kaseinu a zhruba stejného množství volných AA napodobujících složení kaseinu (Anderson et al. 1969). V jiné studii byly aminokyseliny ve formě peptidů hydrolyzované rybí bílkoviny zpočátku absorbovány rychleji než směs volných aminokyselin se stejným obsahem dusíku, ovšem celková absorbce se po třech hodinách zhruba vyrovnala (Silk et al. 1979).
Několik z aminokyselinových výrobků bylo výhradně nebo převážně tvořeno BCAA, neboli aminokyselinami s rozvětveným řetězcem (leucin, isoleucin, valin). Ty jsou oxidovány ve svalové tkáni během vytrvalostních cvičení (Ahlborg et al. 1972; Haag et al. 1982; Rennie et al. 1981). Avšak podle studie Tarnopolského et al. (1991) nemá hodinový kruhový trénink s činkami žádný vliv na metabolismus leucinu (Patrně nejdůležitější z BCAA.)
Směsi aminokyselin tedy tvořily nejpočetnější kategorii doplňků pro kulturisty. Existuje ale jen málo svědectví, která by hovořila ve prospěch reklamovaných tvrzení. Přestože suplementace aminokyselinami má své opodstatnění v některých klinických situacích, kdy normální vstřebávání je znemožněno, u zdravých jedinců není tím, co by omezovalo růst svalové hmoty. Z toho plyne, že není zřejmý důvod získávat aminokyseliny v jejich volné formě spíše než ve formě bílkovin ze stravy, obzvláště když bílkoviny jsou zpravidla levnější. Bezpečnost příjmu vysokých dávek aminokyselin přesahující jejich příjem z běžných potravin nebyla dosud stanovena. Při jejich nerovnoměrné suplementaci navíc hrozí aminokyselinová nerovnováha, která již může mít negativní zdravotní následky.
Některé aminokyselinové doplňky tvořily jednotlivé AA. Nejčastěji se objevovaly arginin nebo ornitin, proto o nich ve zvláštní kapitolce. Zbytek tvořila velice různorodá skupina, ze které čtyři doplňky obsahovaly tryptofan, který již v březnu 1990 zakázala americká FDA z důvodu existence spojitosti mezi jeho suplementací a syndromem eosinophilia myalgia.
Víc jak polovina doplňků s argininem a/nebo ornitinem byla propagována jako „growth hormone releasers“, uvolňovače růstového hormonu (GH), nebo jako látky, které zvyšují fyziologické vylučování lidského růstového hormonu (HGH). Mezi další proklamace patřila redukce tělesného tuku a rychlejší růst svalů, a to právě jako důsledek působení růstového hormonu, vyloučeného požitím daného doplňku.
Vnitrožilní infuze látky arginin hydrochlorid v množství 0,5 g/kg TH opravdu zvyšuje hladinu HGH v plazmě u zdravých jedinců, čehož se v klinické praxi využívá k hodnocení funkce vzájemné vazby hypothalamus-hypofýza (Findling & Tyrrell 1986). Zvýšené vylučování HGH bylo rovněž experimentálně pozorováno po infuzi 0,18 g resp. 0,37 g argininu na 1 kg TH u žen resp. u mužů (Merimee et al. 1969). Dále ústně podávaná dávka arginin aspartatu (250 l;mg/kg) zvýšila maximum plasmového HGH během fáze spánku označované jako slow wave, pomalé vlny (Besset et al. 1982). V jiné studii však 1200mg argininu podávaných ústy nemělo žádný významný vliv na vylučování HGH; výjimkou byla kombinace se stejným množstvím lysinu (Isidori et al. 1981).
Zkoumán byl rovněž vliv těchto dvou AA na sportující populaci. Zvýšení hladiny HGH během posilovacího kruhového tréninku bylo znatelnější v případě, kdy subjekty cvičily na lačno než po konzumaci aminokyselinových kapslí či jídla (Fricker et al. 1988). Bucci et al. (1990) zkoumal okamžitý efekt 40, 100 a 170 mg/kg ústně podávaného ornitinu kulturistům. Po příjmu nejvyšší dávky (odpovídající zhruba 12 g pro 70kg člověka) následoval významný vzestup sérového HGH (maximum asi 90 minut po požití), subjekty však zažívaly mírné až vážné žaludeční křeče a průjem. Nižší dávky způsobily nižší odezvu.
Stále však zbývá dokázat skutečnou efektivnost a vhodnost takovéto formy suplementace za účelem zlepšování sportovní výkonnosti (tj. vliv na tukové zásoby a svalovou hmotu). Působení aminokyselin na HGH je rovněž tématem několika samostatných recenzí (Jacobson 1990; Lemon &. Chaney 1988).
Doplňky obsahující bór (angl. boron) výrobci představovali jako přírodní zesilovače testosteronu, o polovině z nich bylo prohlašováno, že napomáhají růstu svalů. Několik reklam citovalo studii Nielsena et al. (1987). Tato studie zkoumala vliv suplementace 3 mg bóru na metabolizmus minerálních látek a hladinu hormonů u žen po menopauze. Doplňování bóru vedlo ke zdvojnásobení hladiny sérového testosteronu u vyšetřovaných žen, avšak autoři studie nepřenášeli výsledky na jiné skupiny lidí. Navíc vliv na budování svalstva nebyl při této studii zkoumán. Ve studii autorů Ferranda & Greena (1992) byl mladým kulturistům mužského pohlaví podáván bór (2,5 mg) nebo placebo po dobu 7 týdnů. U obou skupin došlo k podobnému zvýšení hladiny plazmového testosteronu, čisté svalové hmoty i síly. Bór se nachází v relativně vysokém množství v ovoci, zelenině a luštěninách (Hunt et al. 1991).
Inosin, jakožto složka inosin monofosfátu (IMP), se v lidském těle používá k syntéze adeninu nebo guaninu. Tyto jsou zapojeny ve výměně energie mnoha biologických reakcí. Jako doplněk výživy je inosin propagován v roli zvyšovače energie a prý pomáhá zlepšit vytrvalost, regeneraci a sílu. Existuje však jen minimum výzkumu, který by podpořil funkci inosinu jako doplňku. Williams et al. (1990) nezjistil žádný vliv příjmu 6 g inosinu u vysoce trénovaných běžců, a to ani na čas běhu (3 míle) ani na VO2max (vyjadřuje maximální schopnost jedince vdechnout a využít kyslík).
Dibencozid (rovněž uváděn jako 5-deoxyadenosyl cobalamin) je dalším doplňkem propagovaným jako anabolický či růst podporující. Několik reklam popisovalo dibencozid jako aktivní formu vitaminu BI2 a citovalo dvě studie prováděné v 60. letech (Sullivan & Herbert 1965; Boddy et al. 1968). Různé cobalaminy fungují jako vitaminy, které jsou v lidském těle aktivní. Ve většině léčiv se dnes používá cyanocobalamin (Herbert 1988). Nicméně forma, kterou člověk přijímá, nemá ve většině případů valný význam, neboť dostatečné množství je snadno dosažitelné ze živočišné stravy. Ve dvojité slepé studii autora TinMayThana et al. (1978) měl injekční příjem cyanocobalaminu (1 mg) nebo placeba 3 krát týdně po dobu 6 týdnů (podáván mladým mužům) podobný vliv na VO2max, sílu úchopu, počet shybů, zdvihů nohama a další tělesné testy.
Karnitin (angl. carnitine) se v 11 doplňcích objevil spolu s cholinem a obě látky byly běžně prodávány jako „rýsovací“ doplňky popřípadě doplňky ke shazování. K redukci tuku bylo určeno 85 % doplňků z této kategorie, což se patrně opírá o biologickou funkci zmíněných látek, přestože žádná z nich není považována za esenciální (nenahraditelnou) pro zdravého dospělého člověka.
L-karnitin se účastní transportu mastných kyselin s dlouhým řetězcem přes membránu v mito-chondrii (Mayes 1988). Většina karnitinu v těle, což představuje zhruba 20 až 25g u průměrného člověka (Cerretelli & Marconi 1990), se nachází ve svalové tkáni. Karnitin si tělo tvoří z aminokyselin lysinu a methioninu (Rebouche 1980); menšinové množství je dodáváno stravou, především z masa a mléčných výrobků (Mitchell 1978). Průměrná nevegetariánská strava poskytuje asi 100 až 300 mg karnitinu denně (Feller & Rudman 1988).
Zdá se, že karnitin má minimální vliv na klidovou bilanci kyslíku u normální populace při příjmu 6 g na den po dobu 10 dnů (Dal Negro et al. 1986). Zajímavé účinky suplementace karnitinem byly pozorovány u vytrvalostních sportovců, např. zvýšené VO2 max (Marconi et al. 1985) a snížení dýchacího kvocientu (Gorostiaga et al. 1989). Jiné studie však tato zjištění nepotvrdily (Cerretelli & Marconi 1990; Greig et al. 1987). Pětidenní podávání 5g karnitinu denně před 120 minutovými cyklo-cvičeními nezpůsobilo využití podávané látky ve svalech (Soop et al.1988).
Biologická využitelnost farmakologických dávek l-karnitinu je chabá (Harper 1988) a jeho využití jako výkon podporující doplněk není podpořen současnými výzkumy. Doporučuje se vyhýbat se d-isomeru karnitinu, a to pro jeho vliv na využití l-karnitinu a následnou svalovou slabost a myoglobinurii (Wagenmakers 1991). Skvělé výzkumné zprávy na téma karnitin a fyzický výkon byly publikovány Cerretellim a Marconim (1990) a Clarksonem (1992).
Cholin je složkou acetylcholinu a fosfatidylcholinu. Druhá z těchto látek představuje součást buněčných membrán a lipoproteinových komplexů, podílejících se na přenosu tuků (Zeisel 1981). Nenalezli jsme však žádnou studii ukazující, že suplementace cholinu snižuje u lidí tukovou tkáň. Běžný příjem se odhaduje na 400 až 900mg za den (McMahon 1987), a to především jako součást lecitinu v potravinách typu vaječný žloutek, játra, maso a burské oříšky (Wurtman 1979). Přestože je cholin relativně netoxický, jeho umělé doplňování může vést k nežádoucím vedlejším účinkům, jako je průjem a nepříjemný tělesný pach, zapříčiněný působením střevních bakterií (De La Huerga & Popper 1951).
Používání sloučenin chrómu (angl. chromium) sportovci bylo zaznamenáno v dřívějších studiích (Wagner 1989). Náš přehled zahrnoval 14 druhů doplňků na bázi chrómu, z čehož ve většině případů šlo o chróm picolinát. Více jak 90 % z těchto doplňků bylo propagováno jakožto anabolické a růst podporující doplňky. Zdá se, že několik publikovaných zpráv hovoří ve prospěch těchto tvrzení, přesto je třeba dalšího výzkumu. Suplementace chróm picolinátu (200 µg chrómu) zvýšila čistou svalovou hmotu hráčů fotbalu a mladých mužů navštěvujících hodiny posilování ve srovnání se skupinou, která dostávala placebo (Evans 1989). V jiné studii přibraly mladé studentky, kterým byl podáván chróm picolinát, během 12 týdnů posilovacího programu více čisté svalové hmoty ve srovnání s placebem (Hasten et al. 1991). Metodika obou studií byla zpochybněna ve dvou nedávných recenzích (Clarkson 1991; Lefavi et al. 1992).
O chrómu také často hovořila reklama jako o „insulin enhanceru“, zvyšovači insulinu. Tento popisný termín pravděpodobně pochází z role chrómu jakožto součásti GTF, glukózového tolerančního faktoru (Schwarz & Mertz 1959). Nízký příjem chrómu byl prokázán u některých populací lidí v USA (Anderson & Kozlovsky 1985; Kumpulainen et al. 1979); je však málo pravděpodobný u jedinců věnujících se posilování díky jejich zlepšené glukózové toleranci (Sze-zypaczewska et al. 1989) a odpovědi insulinu na glukózu (Miller et al. 1984; Szezypaczewska et al. 1989) ve srovnání s netrénovanými jedinci. Vytrvalostní cvičení (běh) zvyšuje ztráty chrómu močí (Anderson et al. 1984), avšak vliv cvičení se zátěží není znám.
Oryzanoly patří do skupiny látek získávaných během zpracování oleje z rýžových otrub (Saunders 1990; Juliano 1985). Zpravidla se vyskytují v podobě esterů kyseliny ferulové (angl. ferulic acid) a jsou účinnými antioxidanty, které prodlužují životnost zmíněných olejů (Juliano 1985). Na základě zkušeností se věří, že oryzanol stimuluje růst a vylučování hormonů u lidí (Yokochi 1974), přesto jsme nenalezli žádnou publikovanou studii, která by dokazovala pravdivost těchto tvrzení. Kyselina ferulová je rozšířena v malých množstvích v rostlinách (Windholz et al. 1976).
Z 24 doplňků v této kategorii obsahovalo pět pouze gama-oryzanol, 14 pouze kyselinu ferulovou a v pěti doplňcích byly látky obě. Mezi běžně reklamovaná tvrzení pro tyto doplňky patřily nárůst hmotnosti či svalové hmoty a anabolické a růst podporující vlastnosti. Několik reklam podepřelo svá tvrzení citací studie Gorewita (1983). V této studii dvouhladinové infuze kyseliny ferulové mírně zvýšily hladinu sérového růstového hormonu u dobytka, ale vliv na růst či svalovou hmotu nebyl měřen.
Wheeler a Garleb (1991) publikovali obsáhlou recenzi týkající se fyziologických vlivů alfa-oryzanolu a rostlinných sterolů. Uvádějí, že rostlinné steroly jsou špatně vstřebatelné z trávicího ústrojí; z tohoto důvodu jsou pravděpodobně jejich výkon podporující účinky jakož i toxicita minimální. U některých jedinců s nemocí ukládání tuků se však projevuje xantomatóza jako následek abnormálně vysoké absorpce fytosterolů beta-sitosterol a camposterol (Bhattacharyya & Connor 1974; Shulman et al. 1976).
Většinu z 21 doplňků v našem přehledu, které obsahovaly výtažky ze žláz (angl. glandulars), tvořily směsi výměšků z několika různých žláz. Výtažek ze zvířecích varlat s názvem orchic byl nejčastěji uváděnou složkou, vyskytoval se ve více než polovině doplňků této kategorie. Další uváděné výtažky zahrnovaly extrakty z hypofýzy, brzlíku, nadledvinek, slinivky břišní, vaječníku, prostaty a sleziny. Doplňky této kategorie jsou prodávány za účelem zvětšení vlastních tělesných tkání a žláz, ale jejich efektivita byla zkoumána a zpochybněna (Trindell & Tannenhaus 1988).
Játra jsou dobrým zdrojem bílkovin a dalších výživných látek jako je železo, zinek a některé B vitaminy (USDA 1986). Není tedy divu, že výtažky z odtučněných jater (angl. dessicated liver extracts) se prodávají ve formě doplňků výživy. Některé z nich byly doprovázeny tvrzením o zvýšené energii a vytrvalosti. Podle našeho hodnocení jsou pravděpodobně veškeré účinky těchto doplňků svázány s běžnou stravou.
Medium chain triglycerides (MCT), nebo-li triglyceridy se středně dlouhým řetězcem znají patrně nejvíce lékaři na klinikách, kde se používají při poruchách trávení (Americká asociace pro výživu 1988b). Jejich C6:0 až C12:0 (Počet uhlíků 6 až 12) mastné kyseliny se snáze rozpouštějí a rychleji vstřebávají a oxidují než mastné kyseliny s dlouhým řetězcem (Bach & Babayan 1982).
Komerčně nabízené MCT přípravky jsou často prodávány za účelem zvýšení energie a snížení tělesného tuku. Tato tvrzení jsou většinou podepřena studiemi na krysách. Ty ukazují, že krmení složené z MCT zvyšuje energetický výdej a vede k menšímu ukládání do tukových zásob (Baba et al. 1982; Geliebter et al. 1983; Lavau & Hashim 1978). Mastné kyseliny z MCT rovněž nejsou u krys významným způsobem ukládány v podobě tuku (Harkins & Sarett 1968).
Podle některých svědectví má příjem MCT termogenní vliv na člověka (Hill et al. 1989; Seaton et al. 1986). Podle jiných začlenění MCT do hypokalorické (příjem E < výdej E) diety nezvyšuje ani rychlost ani množství shozených kilogramů (Kaunitz et al. 1975; Yost & Eckel 1989). Příjem 25g MCT resp. isokalorického (o stejné kalorické (energetické) hodnotě) množství maltodextrinů měl u mladých mužů po dobu 1 hodiny cvičení podobný vliv na výdej energie (Deeombaz et al. 1983). Triglyceridy se středně dlouhým řetězcem nejsou doporučovány jedincům trpícím cukrovkou či problémy s játry (Bach et al. 1982).
Práškové přípravky v této kategorii byly obvykle vytvořeny s cílem doplnit běžnou stravu, a to po rozmixování ve vodě, mléku, džusu nebo v jiném nápoji. Většina obsahovala část bílkovin, např.
vaječnou nebo mléčnou, a rozdílné množství dalších přísad, jako jsou maltodextriny, glukózové polymery, fruktózu, glukózu, bromelain, lecitin, rostlinný olej, vitamíny, minerály a ochucovadla.
Proklamovaná tvrzení o zvýšení váhy a svalové hmoty mohou být u těchto přípravků pravdivé, a to v případě, kdy strava nedostatečně podporuje růst vyvolaný vhodným tréninkovým programem. Podle některých odhadů zisk 1 libry (454g) svalové hmoty za týden vyžaduje přebytek 2500 až 3000kcal nad energetický výdej (Coleman 1990, Eisenman & Lohilson 1980; Smith 1976, 1983), nebo-li přibližně 400 kcal denně navíc. Doplňkové přípravky v této skupině představují pohodlný způsob, jak zvýšit celkový příjem kalorií a různých výživných látek, ale nepřinášejí žádný další prokazatelný užitek ve srovnání se zvýšeným příjmem běžných potravin.
Některé práškové přípravky byly téměř výhradně tvořeny bílkovinami; takové doplňky jsou mezi kulturisty zcela běžné. Jedna studie odhalila, že bílkovinové doplňky konzumovalo na 60% kulturistů (Katch et al. 1980). Jiné studie zjistily, že kulturisté přijímali denně přes 2 g bílkovin na kg tělesné hmotnosti ze stravy a doplňků (Bazzarre et al. 1990; Faber et al. 1986; Kleiner et al. 1990), což je více než dvakrát denní doporučená dávka (RDA) pro dospělé (Národní rada pro výzkum 1989).
Množství přijímaných bílkovin potřebné pro jejich optimální syntézu ve svalech u jedinců trénujících s činkami nebylo dosud jednoznačně určeno. Potřeba bílkovin není pravděpodobně příliš zvýšená v případě dostatečného příjmu energie (Tarnopolsky et al. 1988). Při nedostatečném energetickém příjmu je u fyzicky aktivních lidí potřebné větší množství bílkovin ze stravy k zajištění dusíkové rovnováhy (Lyengar & Narasinga Rao 1979; Todd et al. 1984; Walberg et al. 1988). Williams (1985) odhadl, že vytvoření 1 libry (454 g) svalové hmoty za týden vyžaduje navíc denně průměrně 1O g bílkovin. Jiní ukázali, že příjem přesahující 2 g/kg tělesné hmotnosti je nezbytný k udržení positivní dusíkové rovnováhy u některých jedinců trénujících s činkami (Celejowa & Homa 1970; Larilcheva et al. 1978). Diskuse na téma potřeba bílkovin u trénující populace je k nalezení v několika vynikajících recenzích (Hickson et al. 1989; Lemon 1987, 1991; Lemon & Proctor 1991; Meredith 1988; Paul 1989).
Zjistili jsme, že na rozdíl od předchozí převládaly v této kategorii doplňky sacharidové. Rozředěné tak přispívají k celkovému příjmu energie a k hydrataci. Vliv sacharidových doplňků na vytrvalost a zotavení je prokázán u vytrvalostních sportovců (Costill 1985; Murray 1987), ale informace ohledně jedinců trénujících s činkami jsou vzácné. Obecně platí, že tato forma suplementace má největší vliv na výkonnost v případě, kdy zásoby glykogenu (zásobní forma sacharidu v těle) jsou vyčerpány během nepřetržitého vytrvalostního cvičení (např. dálkové běhy, jízda na kole) (Hasson & Barnes 1989; Buskirk & Puhl 1989).
Posilování jen stěží vyčerpá všechen glykogen díky svému přerušovanému charakteru a zaměření na různé svalové partie. Podle několika studií (MacDougall et al. 1988; Robergs et al. 1991; Tesch et al. 1986) se během rozličných tréninkových procedur spotřebovalo mezi 13 a 45% svalového glykogenu. Navíc, klidová hladina svalového glykogenu se zvyšuje následkem takovéto formy cvičení (MacDougall et al. 1977) a hladina krevního cukru není snížena v průběhu cvičení s činkami u trénovaných jedinců (Keul et al. 1978; Robergs et al. 1991).
Je-li naopak příjem sacharidů dlouhodobě nízký, dochází k poklesu hladiny svalového glykogenu a k možné změně silových dispozic (Jacobs et al. 1981). Jedinci posilující s činkami se mohou také zapojovat do dalších forem cvičení, jež ovlivňují využití glykogenu a dostupnost sacharidů.
V našem přehledu jsme zaznamenali pouhých šest práškových doplňků na snižení váhy, což naznačuje jistou nepopularitu tohoto typu doplňku k redukci tuku mezi kulturisty a dalšími sportovci. Jiné přístupy jsou nejspíš oblíbenější, jak potvrzuje mnohem větší počet doplňků obsahujících karnitin, cholin, arginin či ornitin, a propagovaných ke snížení váhy.
Třída Smilaxů zahrnuje na 300 odrůd stromovitých i křovinatých rostlin rozesetých po teplejších oblastech obou polokoulí světa (Schultes & Raffauf 1990). Dávní středoameričtí indiáni používali Smilax officinalis k obnově mužství a k léčbě příznaků menopauzy (Schultes & Raffauf 1990). Usušený kořen Smilaxu aristolochiifolia a jiných druhů se využívá k výrobě sarsaparilly, což je osvědčené přírodní ochucovadlo v některých potravinách (FDA 172.510) (Furia 1980).
Téměř polovina doplňků se Smilaxem v našem přehledu byla inzerována jako přírodní forma testosteronu či jako prostředek ke zvýšení fyziologické hladiny tohoto hormonu. Některé přípravky byly nazývány alternativou k anabolickým steroidům. Mezi další citovaná tvrzení patřilo zvýšení váhy, svalové hmoty a síly. Rostliny této třídy obsahují steroidy jako smilagenin, sitosterol, stigmasterol a sarsaspogenin (Wren 1988a), které se svou strukturou vztahují k testosteronu a estrogenu. Nenalezli jsme však žádnou výzkumnou studii prokazující anabolické či výkonnostní účinky těchto látek, jež nepatří mezi látky zakázané americkým Olympijským výborem (1989).
Multivitaminové a minerálové doplňky bylo v našem přehledu zatěžko vyjmenovat, neboť méně než polovina z nich byla prodávána ve formě jediné tablety či kapsle. Zbylých 57 % tvořily doplňky, v nichž vedle spektra vitaminů a minerálů byly zastoupeny ještě různé aminokyseliny, výtažky ze žláz, energetické stimulanty, bylinky, spalovače tuku, elektrolyty a trávicí enzymy. Tyto kolekce byly určeny pro "mnohonásobné potřeby" sportovců.
Vitaminy C a E patřily mezi nejpočetnější – representovaly polovinu doplňků v této skupině. Překvapivě se objevilo jen málo tvrzení ohledně doplňků obsahujících vitaminy. Méně než 10% výrobků bylo doprovázeno nějakou hláškou týkající se výkonnosti. Účinky vitaminů na výkonnost byly rozsáhlým způsobem studovány a shrnuty (Belko 1987; Bucci 1989; Kagln et al. 1989; Keith 1989; Williams 1984). Většina dobře prováděných studií však nepodpořila vliv vitaminů na zlepšení výkonu u jedinců dostatečně živených. Fyzicky aktivní lidé pokryjí pravděpodobně dostatečným způsobem svou potřebu v případě, že přijímají dostatek energie prostřednictvím konzumace různorodých potravin.
Suplementace je v některých situacích oprávněná, ale jinak není doporučována z důvodu možné toxicity, zásahu do normálního metabolismu jiných výživných látek a rovněž kvůli možnému ovlivnění efektivity určitých léků (Calloway et al. 1987).
Yohimbin (též yohimb) je extrakt z kůry stromu Pausinyslalia yohimbe, který si získal pověst jako afrodisiakum (Wren 1988b). V našem přehledu byla většina z 11 yohimbových doplňků označována za přírodní zdroj testosteronu popřípadě za zvyšovatele testosteronu. Yohimbin je netečným alkaloidem co do struktury bez vztahu k testosteronu. Jakožto alfa-adrenergický blokátor je však klinicky využíván k léčbě impotence, a to pod názvem „Yocon“ (Barnhart 1990). Účinnost tohoto léku byla doložena vědeckými studiemi (Morales et al. 1982; Susset et al. 1989). Účinnost yohimbinu prodávaného ve formě doplňku výživy není známa a bude nejspíš pochybná, neboť biologická využitelnost tohoto léku je značně kolísavá (Guthrie et al. 1990).
Tato kategorie obsahovala široké spektrum méně často uváděných doplňků, např. cantaxantin, cyklofenil, diosgenin, ginseng (ženšen), wild mexican yam, octacosanol, bee pollen (včely pyl), saw palmetto, silymarin a různé byliny. Jen občasné uvádění těchto látek naznačuje, že není potřeba zkoumat tvrzení o jejich vlivu na výkonnost.
Vznik tohoto přehledu byl podnícen potřebou seznámit sebe a druhé s doplňky výživy pro kulturisty a jiné sportovce. Mnoho tvrzení doprovázející jednotlivé suplementy není podloženo současným výzkumem. V některých případech jsme nenalezli žádnou publikovanou studii potvrzující pravdivost tvrzení; jindy byly závěry studií nepřiměřeně extrapolovány (tzn. přenášeny do jiných podmínek, než ve kterých byly studie prováděny). Především byly biologické funkce některých neesenciálních (nahraditelných) látek (např. inosinu, karnitinu) pokládány za funkci doplňků, které tyto látky obsahovaly. Jiná tvrzení byla založena na schopnosti látek zvýšit vylučování hormonů či jejich aktivitu. V současné době však vědecká fakta nepodporují používání zkoumaných doplňků za účelem zlepšení výkonnosti.
Naše závěry jen zdůrazňují potřebu provádět další výzkumy na kulturistech a silových sportovcích. Nalezli jsme totiž jen relativně málo publikovaných studií, které by se týkaly preparátů pro posilující jedince, což jen podporuje vznik zavádějících výkladů a zamlžování na trhu s doplňky.
Zájem o kulturistický sport a obecně o cvičení s činkami stále vzrůstá - profesionální kulturisté se objevují na plátnech kin, na obrazovkách, na stránkách knih a časopisů, kulturistické soutěže se stávají svátkem v mnoha městech, známé organizace uznávají hodnotu cvičení s činkami i jeho vliv na zdraví a výkonnost v životě. A jak se naše společnost stává techničtější, budou k dispozici nové alternativní formy podpůrných látek a doplňků výživy. Účinnost a bezpečnost suplementů by tak měla být ověřována kvalitně prováděnými vědeckými studiemi a výsledky vystavovány na očích jak vědeckých kapacit tak samotných sportovců.