Asi jako většina lidí, která kdy přišla do styku s písíčkem a potřebovala něco si něco napsat, jsem se poprvé setkal se slavným dílem Svazarmovského klubu 602 – editorem Text602. V té době jsem ještě, z dálky, poznal Framework, ale černobílé textové prostředí mě neokouzlilo tak, jako zeleno-žluté pseudografické prostředí T602. Vlastně bych si v té době vystačil i s obyčejným editorem, jako třeba Notepad ve M$-Win, který by uměl oboustranné zarovnání textu, ale používání T602 byla už jakási zaběhnutá společenská konvence.
Později se objevily i Windows 3.1 a AmiPro, tehdy ještě verze 1.2, ale bylo to všechno strašlivě pomalé, takže jsem používat T602 ještě asi rok a půl, než jsme si domů pořídili něco rychlejšího jak 386DX s 4 MB RAM. To už, ale bylo na světě i AmiPro 3.1. No přechod na AmiPro, jsem zvádl poměrně hrdinně, uživatel navyklý T602 a nezvyklý na práci s odstavci a na proporcionální písmo, zažije při prvních krocích v takovém WYSIWYG docela šok. (WYSIWYG = What you see is what you get – zhruba přeloženo: „Takový jako na vobrazovce to možná vyleze i na tiskárnu.“)
Uživatel se tak vzteká až mu vyskakují žíly na čele. Proč je odsazení odstavce všude jinak veliké, když si dávám pozor na tři mezery?! Proč mi to tady neodskakuje na novou stánku, když sem si to naentroval!? Při vytváření výčtů se o něj pokouší infarkt, zase je všechno jinak daleko. A diví se, že místo diakritiky vidí čtverečky, a tak dále, pořád samé problémy. A to jsem naštěstí nikdy nepatřil mezi uživatele šetřílky, kterým dělá problém pár úhozů navíc. Takže dělání mezer za interpunkcí mi ještě pár problému ušetřilo.
Když už popisuji problémy, které způsobuje program uživateli, proč se také nepodívat na problémy, které mají uživatelé sami se sebou. Zajímavé, kolik lidí používá jako zvýraznění textu podtržení. A podtrhává se úplně všechno. Nadpis velkým, tučným písmem je zřejmě s podtržením, ještě výraznější. Podnadpis, dáme ho kurzívou, tučně a PODTRHNOUT!! Naštěstí mi kamarád Žiži, při kritice protokolu z měření, řekl, že: „podtrhávání není z typografického hlediska správné a klasická typografie vůbec podtrhávání neuznává!“. Další mi sdělený poznatek o tom, že podtrhávání naruší spodní tahy písmen jako je „j“ nebo „p“ mě z podtrhávacího syndromu zcela vyléčil. Bohužel, stále jsou mezi námi, tací, kterým zbůsob vyznačení – změnou nebo velikostí písma, velkými písmeny (verzálky) kurzívou nebo tučností prostě nestačí.
Ona, ta zmíněná typografie bude mít zřejmě něco do sebe, řekl jsem si. V té době náhodou vyšel, tuším v Computerworldu, článek s názvem počítačová typografie, který se mi nějakým způsobem dostal do rukou. Jaký to byl pro mě šok, při zjištění, že mohou existovat i další znaky, než jen ty jakými je potištěná klávesnice. A které se nám podaří do textu vložit nějakou záhadnou kombinací ALT a čísla na numerické klávesnici.
A tak jsem spojovník svou „univerzálností“ nahrazující pomlčku (Alt+0150), dlouhou pomlčku (Alt+0151) a mínus (ten se ve M$-Win nemáme, viz pomolčka), přestal pro jejich nahrazení používat. A co teprve "uvozovky", pro než se používá značka anglosaské jednotky stopa. Dokonce máme jak uvozovku dole (Alt+0132), tak i nahoře (Alt+0147). Kombinace pro uvozovky je velmi lehounce zapamatovatelná, všimněte si jak čísla leží na numerické klávesnici. Pozoruhodné je, že v Mladé frontě Dnes a možná i jiných denících jim tyto skryté znaky stále unikají a české uvozovky jsou zdá se vážnějším problémem, než se zdá. WordPad a MS-Word, které jsem jednou z nouze použil mi české uvozovky nahradily, bez upozornění, anglickýma...
Když už jsem nakousnul další z textových editorů a tím je Microsoft Word for Windows 7.0, kterému jsem se dlouho bránil. A když už AmiPro začínalo postrádat nové funkce (třeba přesun textu i obrázků najednou), zkusil jsem použít i Word. No nedopadlo to zrovna slavně, po otevření se objevila jakási, moc chytrá, držkující sponka, která po pokusu jí vypnout začala držkovat ještě víc, to mě od dalších pokusů odradilo. Naštěstí Lotus vytvořil novou verzi AmiPro 4.0 nazvanou Lotus Word Pro, která mi načas moje potíže s textovými editory vyřešila.
Bohužel MS-Word není pořád tím pravým, každá nová verze používá pro ukládání textu jiný formát, stabilita není, jak už jsme si ve M$-Windows zvykli, taky žádná sláva. Teď už ani nevím, o které verzi jsem se doslechl, že s oblibou při ukládání hlásí, že není volné místo na disku a i když máte volno půl giga nedá se k uložení přesvědčit.
Lotus Word Pro je sice kvalitní, ale uživateli u nás podporován není. Takže co by měl uživatel píšící texty zvolit za editor?
A v tomhle bloudění jsem se dostal k TEXu (vyslovuje se „tech“). TEX je typografický systém oblíbený hlavně v akademickém prostředí a pro svou dokonalou možnost sazby matematiky jej propagují hlavně matematici. Pokud se člověk začne o TEX trošku zajímat, dozví se spoustu superlativ o jeho dokonalosti, jedinečnosti, o tom jak všechny editory používají algoritmy poprvé použité v TEXu, který je Public Domain.
Autorem TEXu je jediný člověk a tím je profesor Donald E. Knuth. Jeho vývoj trval celých 11 let, až do roku 1989, kdy jeho autor dospěl k závěru, že už dokonalejší být asi nemůže a tak jeho vývoj zmrazil (opravují se pouze ojedinělé chyby). Nyní je TEX ve verzi 3.14159. TEX funguje snad na všech systémech, v DOSu emTEX, v Linuxu teTEX a ve Windows 9x/NT MikTEX nebo TEX Live 4. Rozhodl jsem se tedy nainstalovat a počeštit právě MikTEX 1.20e. MikTEX je freewarový produkt Německých autorů, takže po nainstalování funguje skvěle pro Němčinu a Angličtinu, ale naučit jej psát i česky, je dosti netriviální záležitost, alespoň pokud to děláte poprvé. Po pročtení si archívu diskuzního servru jsem se pustil do díla a dokonce se mi to i podařilo!
Předně zapomeňte na všechny Wordy, AmiPra, Lotusy a podobné interaktivní editory. Dokument v TEXu zpracovávate tak, že text psaný v jakémkoli ASCII editoru opatřujete logickými značkami, podobně jako při tvorbě HTML. TEX sám o sobě obsahuje asi 300 základních příkazů nazývaných „TEXová primitiva“ ze kterých se tvoří makra. Teď asi přemýšlíte o tom, že asi jen blázen nebo nadšenec se začne učit 300 příkazů a učit se programovat vlastní makra. Skutečnost je trošičku jiná, TEX už má jistou nadstavbu v podobě PlainTEXu, který obsahuje několik základních maker použitelných pro psaní dokumentů. Krom toho potřebná makra jdou získat z internetu. Zájemce o TEX se také hned zpočátku dozví o tom, že existuje něco jako LATEX, což. je nadstavba TEXu původně vytvořená Leslie Lamportem, která obsahuje soubor všech možných maker určených pro tvorbu dokumentů.
Textový soubor obsahující logické značky se nejprve zpracuje TEXem a tím se vytvoří soubor DVI, který je možné zobrazit na monitoru nebo vytisknout. Binární soubor DVI je možné dále zkonvertovat, tak aby se dal prohlížet kdekoli a to do formátu PS, tedy PostScriptu nedo do PDF (Portable Document Format). Fotmát PDF je vlastně PostScript doplněný o možnost hypertextových odkazů. Výhod oproti jiným formátům pro uložení je hned několik.
PostScript je tedy ideální pro archivaci všech textů. Docela mě děsí, až budu někdy v budoucnu potřebovat prohlídnout staré texty z Amipra. Jak se asi bude tvářit AmiPro 3.1 až se je pokusím naistalovat do Windows98? Jen doufám, že nebude fungovat jako generátor žertovných zpráviček a výpisu obsahu registrů. A to jsou všechno data napsaná jen před třemi roky... A těch vektorových obrázků, co jsem s AmiPrem nakreslil, ty už nebudou zřejmě vůbec použitelné. I tohle je v PostScriptu vyřešeno, mohou v něm být uloženy vektorové i bitmapové obrázky.
Vytisknout a prohlížet PostScript umožňuje program Acrobat Reader od Adobe (ten pouze PDF) nebo GhostView spolu s GhostScripte od Aladdin Software, pokud máte přístup k PostScriptové tiskárně, pak stačí soubory jednoduše přenést na tiskárnu, např. v DOSu příkazem copy dokument.ps PRN.
Uživatel ještě před tím než začne psát svoje první řádky v TEXu, přemýšlí o tom co použít, je lepší TEX nebo LATEX? Na napsání jednoduchých textů stačí TEX, ale já jsem hned ve svých dokumentech chtěl mít záhlaví, vkládat obrázky a vytvářet složité tabulky. Všechny tyto vymoženosti lze s LATEXem začít používat během odpoledne. LATEX ovšem není žádný samostatný systém, ale je to nadstavba TEXu, takže vše co zvládne LATEX dokáže zkušený uživatel vytvořit i v TEXu. Odpůrci LATEXu většinou argumentují tím, že uživatel má mnohem menší kontrolu nad zpracováním dokumentu, nebo že LATEX se narozdíl od TEXu stále vyvíjí a nové verze by nemusely být zpětně kompatibilní, atd. Abych řekl pravdu, mě osobně tohle moc netrápí, zvítězila u mě především jednoduchost.
V plainTEXu si někde na začátku vytvoříte takovouto definici nadpisu:
>\font\titulfont=\fontname\tenbf\space scaled \magstep2
% větší font
% definice
nadpisu
\def\nadpis#1\par{
\removelastskip\bigskip
\indent{\titulfont #1}
\par\nobreak\medskip}
\let\itemskip=\medskipp
Potom řádek obsahující nadpis označíte \nadpis Můj nadpis. V LATEXu pouze napíšete např. \section{Můj nadpis} a to jak bude vypadat už zůstává pouze na balících, které si nadefinujete na začátku dokumentu, ale o tom až později.
Teď mě napadá, další nový poznatek, na který jsem vlastně přišel, až když jsem začal v TEXu vytvářet první texty a tím je STRUKTUROVANÉ PSANÍ. Znamená to, když například chcete část textu označit jako nadpis, do té doby jsem prostě jen změnil font a jeho velikost, případně ho ještě vycentroval či jinak upravil a tím to pro mě skončilo. Tím jsem se nevědomky připravil o spoustu funkcí, kterými vám pak textový editor ulehčí život. Například, se rozhodnete, že má nadpis vypadat nějak jinak, takže si projdete celý text označujete text, klikáte na ikonky změn písma a u delších textů strávíte čas zvětšováním si mozolu na ukozováčku pravé ruky. V případě strukturovaně psaného textu, ovšem stačí pouze někde v definici nadpisu změnit jeho vzhled a program pak automaticky všechny odstavce označené logickou značkou NADPIS předělá. Díky logickým značkám pak texťák může zcela automaticky vytvářet obsahy, rejstříky, seznamy. Takže až docela pozdě jsem se vyléčil, snad už z posledního symptomu „téšescetdvojkového“ syndromu :))