Naším třídním učitelem na druhém stupni 1. ZŠ ve Žďáře nad Sázavou byl Ladislav Klamert. Narodil se v roce 1931 a opustil nás teprve nedávno, dne 28. dubna 2021 ve věku 88 let. Do důchodu odcházel v roce 1994, takže jsme byli jeho poslední třída a dotáhl to s námi až do konce 8. ročníku (devítiletá školní docházka byla pak obnovena později).
Pan učitel byl výraznou postavou zdejší školy, po škole se procházel v opotřebovaném modrém plášti na pár místech propáleným nebo obarveným od prskanců z chemických pokusů. Na druhého chemikáře Straku, který pro změnu používal bílý laboratorní plášť pohlížel s despektem: „prochází se tu v bílým plášču jak...“. Jak bodře pravil v jihomoravském nářečí.
Byl načichlý zvláštním zápachem, něco mezi sírou a formaldehydem. A stejný chemický smrad se linul i z jeho kamrlíku zarovnaném papíry, lahvičkami s chemikáliemi, roztodivnými baňkami, kahany a zkumavkami.
Na prstu jedné ruky nosil jakýsi kožený návlek, ale k čemu byl to už si nevzpomínám, jednou ale z legrace prohlásil: „že ho tam kousla Janička“, což byla jedna ze spolužaček.
Venku mimo školu jeho civilní oblečení vždy zdobila rádiovka a často byl viděn jak tlačí dvoukolovou káru s velkými postranními koly.
Nevím jestli se tak jevil jenom mě, ale v těch 90. letech mi jeho přísná tvář a účes značně připomínala Klementa Gottwalda na jeho oficiálním portrétu...
Už někdy v 3. nebo 4. třídě nám ukázal poutavé chemické pokusy s pyrotechnickými efekty při kterých roztavil zkumavku, čímž samozřejmě rozvířil můj zájem o chemii.V té době jsem hltal knihy Vojtěcha Steklače, ve které je zmíněna souprava Malý chemik a já jsem si přestavoval jak s ní ukojím své pyromanské choutky. Moje úpěnlivé žádosti o její zakoupení se však u (pra)rodičů nesetkaly se stejným nadšením.
Na druhém stupni, tedy v páté třídě, se Ladislav Klamert pak stal naším třídím učitelem. Tehdy někdo dostal nápad rozdělit třídy podle prospěchu, takže naše 5. A. byla třída premiantů (mnohdy šprtů), B. byla o něco horší, C. na hraně a E., F. pak předstupeň zvláštní školy. Klamert nám pak často předhazoval, že nám tak musí dát jedničky jen z donucení, aby pak mohl dát žákům z éčka a efka čtyřky a nemusel je nechat propadnout. K jeho hláškám patřilo (známé z filmových Básníků):
„Chemii na jedničku umí Pánbůh, na dvojku já, na trojku pan ředitel, na čtyřku ti nejlepší z vás a na pětku všichni ostatní!“
Jako třídní učitel nás měl na přírodopis, chemii a dílny. Způsob výuky připomínal opěvované prvorepublikové školství, což znamená, že bylo potřeba se toho hodně memorovat. Ale u mě jeho přednes a učební styl na úrodnou půdu příliš nedopadal. O to víc mě však bavily jeho časté historky o základní škole, vojně a životě vůbec. Jako starší člověk také během hodiny často zavíral oči a klimbal, čehož jsme jako malí uličníci samozřejmě využívali k nejrůznějším alotriím.
Ladislav Klamert byl barvoslepý, což jsme se dozvěděli z jeho historek. Potvrdilo se to tak, že jako dítě ZŠ měli kreslit nějaké symboly osvoboditelské sovětské armády. Zřejmě žlutou hvězdu v rudém poli. Ládík, jak si sám říkal ve školních historkách, se úkolu zhostil s nadšením. Ovšem vyšla mu modrá hvězda v zeleném poli. Provokace! Byl hnán až k panu řídícímu a teprve tam osvícenějšího pedagoga napadlo Ládíka vyzkoušet z barev a objevil tak, že trpí barvoslepostí, která pak ovlivnila i jeho další životní osudy.
Projevovalo se to třeba tak, že předváděl nějaký pokus v jehož závěru zatřepal ve vzduchu zkumavkou a pravil: „A sloučenina je krásně fialová!“ Načež se místo nadšení ve třídě rozhostilo ticho a někteří prostořecí žáci se s ním začali drze dohadovat, že barva je spíše hnědá. Tehdy na něm bylo znát, že z nás radost nemá.
Já jsem se pak někde dočetl, že barvoslepí nerozeznají červenou a zelenou barvu a tak jsem si tahák připravil zelenou fixkou na červený piják. Dokonce mě s ním viděl u písemky z geologie, ale neřekl nic. Ono, to písmo zelenou fixkou a spíše světle růžový než červený savý list bylo dost kontrastní, takže tahák možná poznal, ale jakože neviděl...
Ládík se začal chemii věnovat už od svých raných školních let, kdy výroba třaskavin byla mezi dětmi stejně rozšířená a oblíbená jako dnes mobily a sociální sítě.
Pro jednu učitelku, která ráda bušila po zapsání do třídní knihy do savého listu si připravili jakousi sloučeninu, která měla třaskat pod tlakem. Pro demonstraci pak napustili kousek papírku a pak do něj klepli brkem a sloučenina hlasitě třaskla! Připravili tedy větší množství, kterým napustily celý list pijáku. Paní učitelka nic netuše, po zapsání osušila list pijákem a s gustem do něj bouchla pěstí... Výbuch! Větší množství látky způsobil o to mocnější efekt a učitelku snad i zranil. Trest v podobě zmalovaných prdelí byl nevyhnutelný.
Klamert jako svůj pedagogický úspěch zmiňoval kolik jeho žáků se stalo chemickými inženýry. Podle něj bylo nejlepší povolání chemický inženýr v továrně na výbušniny. Totiž, pokud se nějak necítíte a mohli by se vám třeba třást ruce a nebo měli těžkosti se koncentrovat, nikdo vás nemůže ten den donutit jít do práce.
Historky z vojenské prezenční služby, které jsem se já sám později úspěšně vyhnul studiem VŠ, patřily k mým nejoblíbenějším. Výchovnou leč marnou metodou bylo, že nám hochům často sděloval kolik dní zostřené vazby bychom vyfasovali za naši přidrzlost a kázeňské přestupky.
V roce 1992 měl premiéru film Černí baroni na motivy stejnojmenné knížky Miroslava Švandrlíka. Když pak běžel v televizi optal jsem se pana učitele jak se mu líbil. Jeho odpověď mě ovšem zaskočila. Klamert zbrunátněl a na adresu Švandrlíka se vyjádřil velice nelichotivě a popis Technických praporů rezolutně odsoudil jako nepravdivý a neuctivý. Ve wikipedii se o knize píše v sekci Kontroverze, že bývalí pétépáci knihu Švandrlíkovi často vytýkali. Je tedy možné, že i Ladislav Klamert, jako barvoslepý, si odkroutil svojí vojenskou prezenční službu právě u Technických praporů v 50. letech, takže měl na Černé barony názor vpravdě z první ruky.
Velitelem jejich posádky byl kapitán Nyč. Často volal telefonem podřízeným a v případě jednoho Slováka hovor vypadal následovně – Slovák zvedl telefon: „Čo je?“ Kapitán se ozval: „Nyč.“ „Keď nič, tak nič!“ a práskl telefonem.
U Klamertovy posádky byla celá směsice odvedenců. Někteří se honosili akademickými tituly a uváděli je na jmenovkách skříněk: MUDr., PhDr. před jmény a CSc. za. To se dost líbilo jednomu rómskému vojínovy a ten si na skříňku dopsal: DUDr. Dežo Lakatoš CSc. -- „Dělám u dráhy a Celkom Spokojený Cigán.“ (Tenhle vtip koluje ve více verzích, jak jsem zjistil později a že pochází z útvaru PTP, tomu bych klidně věřil.)
Naše třída byla celkem strohá, vpravo visela Perodická tabulka prvků a pod ní citát: „Teorie bez praxe je prázdná, praxe bez teorie je slepá.“
Pokud Klamert zrovna neklimbal, tak si občas získával pozornost pomocí masivního svazku klíčů, který umně vrhal na lavice žáků, kteří se zjevně bavili mezi sebou a výkladu nevěnovali pozornost.
V jedné přední lavici seděli žáci Sedlák a Štorek, oba menšího vzrůstu, a došlo mezi nimi k jakési rozepři a Sedlák dosti hlasitě poslal Štorka do prdele. To neuniklo panu učiteli, který si pohotově přisadil: „Ač je Štorek malý, tak tam by se jistě nevešel.“
Zlotřilým žákům dával za trest vynásobit dvě čísla, obě o deseti cifrách, tak aby si nemohli ulehčovat práci kalkulátory, které tehdy zobrazovali jen na 8 míst. Ale už si nevzpomínám, jestli jsem někdy tenhle trest dostal i já. Jednou se mu nelíbil můj výkon při zkoušení z přírodopisu o láčkovcích a nezmaru hnědém, takže jsem dostal za úkol se to naučit lépe a přijít před 7:00 se nechat přezkoušet.
Náš poslední den základní školy v 8. třídě byl zároveň i poslední pracovní den pana učitele Klamerta, který ten den odcházel do důchodu. Rozdal nám vysvědčení a žáci a především žákyně měli připravené květiny a dary. Byl z toho tehdy dost nešťastný, rozdal vysvědčení, a dost stroze se s námi rozloučil a ani si nepřevzal dary. Z doslechu vím, že se to některých žákyň docela dotklo. Asi měl pocit, že jsme se mu příliš nevyvedli...