Iridologie neboli irisdiagnostika studuje oční duhovku a snaží se podle charakteristických znaků ve struktuře a pigmentaci odhadnout osobní zdravotní obraz (fyzický, emoční, mentální a duševní).
Jako léčitelská metoda je iridologie známá už po staletí. V roce 1670 vydal Philuppus Meyers knihu Chiromatica medica s poznámkami o znacích v duhovce indikující nemoci. Ovšem za otce této metody je považován Maďar Dr. Ignatz von Péczely a jako rok objevu uvádí 1861. Jako kluk nešťastnou náhodou zlomil nohu sýčkovy a všiml si poté, že na spodní části duhovky sýčka se objevila černá linka ve spodní části duhovku, která po zhojení zmizela. Pár let potom, už jako lékař, si von Péczely všiml na jednom pacientovy se zlomenou nohou, že se mu na duhovce objevila stejná linka. Možnost propojení oční duhovky a zdravotního stavu Von Péczelyho velmi zaujala. Během let pozorování očí pacientů navrhnul mapu propojení stavu těla a duhovky.
Iridolog posuzuje různé vzory, tvary, tečky, barevné a pigmentové značky, vlákna, struktury a změny na duhovce i zřítelnici. Mnozí iridolové rozšiřují svá pozorování i na oční bělmo (sklerologie). Vybavení pro irisdiagnostiku se pohybuje od lupy až po speciální kamery snímající oko, propojené s počítačem. Iridolog poté porovnává svoje pozorování s mapou propojení duhovky a těla. Tyto mapy se vzájemně mohou lišit, takže existuje minimálně 20 nejrůznějších map propojení duhovky a těla, ačkoliv základ je stejný: levé oko odráží levou část těla, pravé oko pravou, horní část duhovky odráží horní polovinu těla, párové orgány mají svůj obraz v obou očích, atd.
Na základě pozorování iridolog může doporučit možnou léčbu, např. suplementaci vitamíny, minerálními látkami, úpravou stravy nebo jiným doporučením.
Zastánci metody argumentují, že je postavena na léty prověřených výsledcích. Kritické názory zdůrazňují nedostatkem přesných vědeckých testů, které by úspěšnost irodologie potvrdily, ačkoliv některé choroby, např. poškození mozku nebo žloutenka mohou být prostřednictvím očí diagnostikovány.
Klinická studie provedená Simomem et al. v roce 1979 zkoumala 146 případů onemocnění ledvin, které se projevily zvýšenou úrovní kreatininu (nad 1,2 mg/dl). Osoby byly rozděleny do dvou skupin s mírně vysokou (až 4,9 mg/dl) a vysokou (6,3–16,0 mg/dl) a normální úrovní kreatininu. Fotograficky byly zaznamenány obě duhovky a tento soubor byl předložen k posouzení třem iridologům a třem oftalmologům, kteří měli správně zařadit pacienty. Pro žádného z pozorovatelů nebyla frekvence správné diagnózy vyšší než náhodné zařazení.
Studie provedená Knipschildem v roce 1988 zkoumala zanícený žlučník. V skupině 74 osob bylo později u 39 osob chirurgicky zjištěno onemocnění žlučníku. Pacienti se žloutenkou byli vyloučeni. Pro diagnostiku byly pořízeny stereoskopické snímky pravého oka a ty pak byly předloženy k individuálnímu posouzení 6 iridologům. Zjištěná správnost diagnostiky se blížila 50 %, tedy náhodě. Závěr autora studie: „iridologie není užitečná diagnostická metoda“.
V studii, kterou provedl Buchanan et. al. v roce 1996 byla skupina pacientů rozdělená do 4 skupin podle nemocí: ulcerativní kolitída (počet osob 30), koronární srdeční onemocnění (25), astma (30) a lupénka (30). Kontrolní skupina odpovídala věkem a pohlavím. Fotografie obou duhovek byly posouzeny manuálně a nebo pomocí software podle kriterií stanovených odborníky na iridologii. Výsledky posouzení se nelišili od náhody. Závěr studie: „pro diagnózu těchto onemocnění není iridologie nápomocná.“
Irisdiagnostika je nebezpečná v tom, že buď chybně odhalí nebo chybně neodhalí onemocnění, což může skýtat finanční nebo zdravotní rizika pro klienta.