Gambie 2014
Pořízené fotografie v albu na Google Plus.
V červnu 2013 na webu Rushfilghts.com byla nabídka zpátečních letenek z Barcelony do Banjulu v Gambii za 7 tisíc na leden 2014, váhali jsme asi 2 hodiny a když na webu počet volných letenek začal opovážlivě klesat dvě jsme pořídili.
Asi 14 dní před odjezdem jsem teprve řešili očkování, nakonec jsem si nechali dát jen povinnou žlutou zimnici, vakcíny proti břišnímu tyfu jsou dlouhodobě nedostupné. Moje manželka Tinu je občankou Nigérie, ta i s dalšími státy tvoří Economic Community Of West African States (ECOWAS), takže vstupní vízum řešit nemusí, já jsem to nechal na poslední chvíli, ale telefonátem na gambijskou ambasádu v Bruselu jsem se dozvěděl, že vízum mohu pořídit až na letišti. Ubytování jsme si našli přeš TripAdvisor.
Letenky jsme pořídili ještě dlouho před svatbou, ale změna příjmení v pase nebyla problémem, jen na letišti v Barceloně chtěli vidět oddací list.
Dál jsem se na Gambii nijak důkladně teoreticky nepřipravoval...
Odlet z ČR
„Pane celník, můžou se do letadla brát bomby?“ „Ne, to teda nemůžou!“ „Vidíš vole, já jsem ti to hned říkal...“
Podobný vtip, se nevyplatil postarší paní na letišti v Ruzyni, která zavtipkovala v podobném duchu u odbavení, bohužel zrovna v týdnu, kdy jakýsi zloduch balíkovou bombu ze Stodůlek. Pro paní si přijelo hned 7 policistů, dva psovodi a do letadla se už ten den nepodívala...
Barcelona
Odlétáme z Prahy do Barcelony okolo 15. hodiny a přilétáme ještě za světla, ale než se vymotáme z letiště a pochopíme systém busů mezi terminály, najdeme vlak odjezdu už je tma, The Grand Hotel Catalonya je naštěstí hned u nádraží, noc je zde normálně za 120 EUR, ale krátce před odletem jsme pořídili noc za 80 EUR, manželka vyplnila, že je to naše svatební cesta, takže na pokoji nás čekalo šampaňské a růžové lístky na posteli jako pozornost hotelu. S tímhle přístupem se domlouváme, že budeme na svatební cestu jezdit tak dlouho dokud kolem nebudou běhat řvoucí haranti, to už by projít nemuselo.
Náš pokoj je v 19. patře asi 25 patrové budovy, je odtud úchvatný rozhled po celé Barceloně.
Okolo 22. hodiny vyrážíme na večeři, v uličce kousek za hotelem je restaurace Zarautz a její návštěva se ukázala gastronomickým zážitkem, díky kterému se člověk musí do Barcelony hned zamilovat.
Druhý den poprosíme recepční o možnost odhlásit se z hotelu až po 15. hodině a jdeme na rychlou prohlídku města.
Gambia Day 1
Vízum do Gambie jsem začal řešil asi 4 týdny před odjezdem, vyplnil jsem jakýsi webový formulář zjistil, že bych měl někam posílat pas a platit 53 euro, bylo zrovna kolem vánoc, takže jsem tam raději zavolal a bylo mi řečeno, že vízum lze pořídit až na letišti v Banjulu, cestou v letadle jsem se v průvodci dočetl, že dostanu razítko pro 48 hodinový vstup a vízum pak musím vyběhat na Immigration Office. Nakonec mi úředník na letišti při vstupu prdnul štempl do pasu na 28 dní a nikdo nic dalšího nekontroloval. Takže dodnes nevím, jestli vízum do Gambie je opravdu potřeba nebo není.
U letiště nás odchytává jakýsi naháněč a za 15 euro nás bere na ubytování, no moc se nám cena nelíbí, ale to že je už pozdě v noci a po 8 hodinách v letadle jsme už dost rozlámání, tak ani moc nesmlouváme. Těch 15 euro za jízdu v rozhrkaném offroadu je opravdu hodně.
Gambia Day 2
Ráno vstáváme docela brzo a jdeme na obhlídku pláže. Dojem, který jsem z první procházky i později získal je, že do Gambie jezdí 4 typy turistů:
- Britští a dánští senioři, ano těch je tu opravdu naprostá většina.
- Starší vyzobané slunečnice, které se pak po pláži procházejí s dvacetiletým místním beachbojem (zbytek si netroufám odhadnout). O Gambii se často tvrdí, že je to sexuální ráj pro ženy. Noviny píšou: sexuální ráj hned po Thajsku, doufám si tvrdit, že do Thajska to má opravdu daleko. Ovšem je tu i opačný extrém, a to ne ojedinělý, starší páprdové na lehátkách u luxusních hotelů ve společnosti rozpučelých náctek, nebo vysedávající v putykách s podivně zmalovanými ženštinami.
- Ptákomilové vyzbrojení obrovskými objektivy a triedry, kteří jsou celý divý do pozorování opeřenců.
- Sluníčkoví lidé, kteří přijíždí spasit Afriku, přiváží s sebou např. tužky a sešity pro školní děti a večer si pak v baru stěžují, že místní nad tím ohrnují nos a radši si řeknou o peníze a nebo pytel rýže.
No a pak jsme tu my: já gaučový Indiána Jones s manželkou, kteří přijeli nesměle objevit exotiku Gambie, která je zřejmě tou nejjednodušší cestou jak začít s opravdovým černým kontinentem (nepočítám sever Afriky, který má blíž spíš ke střednímu východu). Nebo snad by důchodci jezdili někam, kde je to alespoň trochu nepohodlné nebo dokonce nebezpečné?
Po obhlídce pláže jdeme po Palma Rima Road zpátky směrem k hotelům, tady už se to hemží taxikáři, od teď až do konce dovolené každý den asi tak 30× odpovím na otázku: „Hello! How are you?“ Manželka, protože je z Nigérie, tak ta je neustále oslovována: „Hello Sister, Soul Sister hello!“ a protože se tu vodíme za ručičku, ženy nám říkají „nice couple“ a muži na mě pokřikují: „Hey, you are lucky man!“ Některé místní ženy si manželku dost přeměřují pohledem, takové štěstí, podařilo se jí klofnout bělocha :)
Otravům kolem pláží a hotelů se tu říká bumpster, snaží se vás přesvědčit, že jsou to průvodci, ale jejich hlavní činnost je oddělit peníze od turistů. Většinou s vámi zabřednou dost šablonovitý rozhovor, odkud jste, v jakém hotelu bydlíte, jaké je vaše zaměstnání a pak vás plynule požádají o nějaký drobný finanční příspěvek. Jednou jsem se nechal zlanařit staříkem, který si po 5 minutovém kurzu základních frází v řeči mandinka, řekl o peníze na chleba, přičemž v pekárně naproti byl za 6 D. Když viděl, že jsem nalomený mu přispět, tak řekl, že Afričané mají raději rýži. Vysázel jsem mu 6 mincí, načež se začal dožadovat přídavku na máslo...
Zjišťujeme, že kolem Palma Rima junction je spousta restaurací, stánků se zeleninou, autopůjčovna, směnárny kombinované s money transferem od Western Union. Místní měna se jmenuje Dalásí a za jedno Euro můžeme dostat po troše smlouvání až 54 Dalásí, takže se na koruny dá lehce převést podělením ceny v dalásí dvěma.
Nakupujeme v místním supermarketu, podle pokladníků ho vlastní Indové a je zásobený převážně britským zbožím, ceny jdou zde vyšší, díky větší koncentraci turistů, džusy okolo 70 dalásí, mléko za 80, místní bílé pečivo za 10 Dalásí, kostka másla 125 Dalásí, třetinka piva okolo 30 D. Bereme to za takové výchozí ceny, podle kterých pak porovnáváme jestli jsme na drahém a nebo levnějším místě.
U hotelu se v restauraci Terrace dáváme oběd, ceny jídel jsou zde okolo 300 Dalásí, za to si dávám mix plodů moře. Čekací doby na jídlo jsou minimálně 45 minut, na to je potřeba se připravit, jen málokde jsou v restauracích s přípravou jídla rychlejší...
Naše rezidence Calabash, je asi 300 metrů od moře, vedle jsou bary, další rezidence a tržiště. Díky fintě se svatební cestou nás na první dny ubytovávají do většího apartmánu se dvěma ložnicemi a velkým obývákem s kuchyní. Dokonce máme i pomalou wifinu, až další dny zjišťujeme, že jsou tu poměrně časté výpadky elektřiny, které se snaží majitel rezidence vykrývat benzinovou elektrocentrálou.
Gambia Day 3
Jdeme se projít od hotelů směrem do centra Kotu, cílem je obchod s knihami a mapami Timbuktoo. Protože, jdeme podél hlavní silnice, každou chvíli u nás zpomaluje taxík nebo někdo troubí. Jsou tu dva typy taxi, turistické zelené, o těch víme že jsou drahé, a žluté levnější pro místní. Vypadá to, že taxikaření je jednou z hlavních obživ místních. Po asi půlhodině chůze, obhlížení stánků, zahrad a okolních rezidencí za vysokými zdmi, mávneme na taxík, usmlouváme cenu ze 100 D na 75, na předním sedadle už sedí jiná pasažérka. Sdílené taxislužby jsou tu poměrně obvyklé. Poučen manželkou, výběru taxi by v Africe mělo předcházet důkladné zhodnocení stavu vozu a do rozpadajících se a kouřících rachotin rozhodně nesedat, může se stát, že vás na místo, kvůli poruše nedopraví, a peníze zpět už nedostanete a nebo taxi třeba selžou brzdy a to bych rozhodně v místním provozu zažít nechtěl.
Mimochodem, vyvolávací cena většiny služeb tu začíná právě na 100 D, případně je zaokrouhlena na celé stovky nahoru, na to že 100 je bankovka nejvyšší nominální hodnoty zdejší měny, místní se tváří jakože nic nižšího ani neexistuje :)
Taxík nás vykládá u Timbuktoo, je to místní největší obchod s knihami, docela pěkně zásobený. Dostávám na výběr několik map, většina z nich je pro celou oblast Senegalu a Gambie, takže nejmenší africký kontinentální stát Gambie pak vypadá jako úzká nudle uprostřed mapy, kolem dokola obklopené Senegalem. Kromě části u pobřeží s hranicemi jako podle pravítka, Britové stanovili hranice Gambie jako pruh přibližně 10 mil na každou stranu od břehu řeky Gambie, která půlí zemi na severní a jižní část. My se nacházíme v té jižní části, v pobřežní oblasti Kombo.
Při pohledu na saharskou mapu Afriky mě vždycky fascinují rovné hranice a takže si vždycky představím, jak banda generálů a papalášů stojí na stolem s mapou a s pravítkem v ruce se hádá jak bude geopolitické rozdělení saharských států vypadat.
Nakonec mě kvalita a malá podrobnost map vůbec neoslovila, vybírám jednu, která obsahuje jen Gambii a část Senegalu je bez potisku, k výběru této mapy vedla hlavně detailnější mapka Banjulu a zastavěné části oblastí Bakau, Serrekunda, Cape Point, atd. Jsou zde vyznačené i orientační body, typu benzínka, škola a nebo právě obchod Timbuktoo. V tuhle chvíli už tuším, že orientace zde bude lehčí oříšek a spolehnout se na navigaci a práci s mapou mé krásné a okouzlující manželky, taky právě nepřipadá moc v úvahu.
Na včerejší procházce jsme nenarazili na jedinou autopůjčovnu „AB Rent a Car“. Na parkovišti stojí dvě lehce opotřebované Daihatzu Feroza a další pár naleštěných Mitsubishi. V kanceláři půjčovny sedí sympatický mladík Bamady, ptáme se na auta, právě Feroza vychází cenově docela dobře na 33 euro za den, plus 50 volných kilometrů, za každý další navíc se platí 7 D. Zkoušíme i smlouvat, ale půjčovnu vlastní dánský podnikatel a Bamady se stále vymlouvá na šéfa.
Zamlouvám si tedy jednu Ferozu 4x4, prozatím na dva dny, půjčovna požaduje zálohu skoro 700 euro, dá se to s nimi vyřešit tak, že v půjčovně nechám podepsané údaje z VISA karty, právě na proplacení částky 700 éček, o které přijdete v případě nehody. Na tohle jsem se pojistil už před cestou, ale vůbec se mi nelíbí nechávat někde údaje karty, nakonec jsem to risknul, po vrácení auta si vezmu údaje zpátky. Bamady se snaží rozptýlit naše obavy, za posledních 16 let prý nastal problém jen jednou, když někdo dostal papír s VISA údaji zpátky a ten nechal v hotelu...
Gambia Day 4
Ráno jdeme do AB Rent a Car vyzvednout teréňáka, platím dopředu na dva dny v eurech. Po počáteční nutné kontrole zkouším zda světla svítí, hlavně brzdová a stěrače stírají, mechanik mi ukazuje hever, kde je pojištění a obcházíme spolu auto, které je zvenčí jen lehce omlácené a tu a tam poškrábané.
První pocit z řízení? Feroza je rozhrkaná až hrůza, ruční brzda začne brzdit až když se páka ohne až skoro za roh, řazení občas nezabere. Za těch pár dní tady, jsem viděl prohánět se tu i pár klasických Land Roverů s typicky zakousnutým předkem a toužil si půjčit právě tohle vozidlo, ovšem Feroza mi určitě poskytne stejné pohodlí jízdy.
Auto má na palubní desce vestavěný náklonoměr připomínajícím letecký gyroskop a druhou řadící páku, která přepíná mezi dvoj- a čtyřkolkou a čtyřkolkou s redukcí, to mi dodává patřičný pocit důležitosti a hlavně jsem dobrodružně naladěn. Jen dvojici Hanzelka a Zikmund v tomto případě tvoří Bruchanov a Bruchanová.
Vydáváme se jižním směrem do Ganjuru, nejdřív po hlavní asfaltce, nejedu víc jak 60 km/h, hlavně zde chybí jakékoliv ukazatele a orientační tabule, takže si snažím vtisknout do paměti okolí, abych se byl schopen vrátit zpátky, nakonec se stejně ukazuje, že hlavní je být na asfaltce a díky tomu někam dojedem.
Po půl hodině cesty dorážíme do Sanyangu a odbočujeme z asfaltky vpravo na Fishing Road, předtím se raději ptáme místních, osobně si myslím, že Fishing Road je tady každá druhá cesta na jejímž konci je pláž a rybářská osada. A konečně si můžu užít i pořádný off-asfalt-road na prašné a hrbolaté africké cestě. Jedeme kolem několika škol a mávají na nás všechny děti, tak jim troubím na pozdrav. Mimochodem, v Africe se troubí hlavně na pozdrav a taky při předjíždění, aby ten co ho předjíždíte to vzal na vědomí a nezačal dělat nějaké vylomeniny.
Další z místních atrakcí jsou pravidelné zastávky silničních kontrol. Vypadá to tak, že se zastaví, voják koukne dovnitř, já řeknu uctivě: „Good morning sir!“ On řekne: „How are you?„ Já: „Good“. Pak ležérně pokyne a můžeme vesele pokračovat dál. Všechny silniční kontroly vypadají nachlup stejně, neviděl jsem, že by se u toho nějak zabředávalo do velkých podrobností.
Na konci Fishing Road je rybářská osada, okamžitě se nás odchytává nechtěný místní průvodce, ale stejně jdeme sami, tam kam nás chtěl dovést, do Paradise Beach Baru a zde se nás ujímá distingovaný vedoucí čísník a asi 4x neustále přitepleně opakuje: „Welcome to Paradaise Beach“. Ptáme se na cenu lehátka, prý je zadarmo a tak si leháme pod slunečník a objednáváme si Maltu, což je limonáda vyrobená ze sladu, mimochodem z místních nealkonápojů jsme ochutnali ještě Vimto, přeslazený tlamolep chutí připomínající žvýkačku Petro a vodnaté pivo JulBrew. Od restaurace u rybářské osady jsme čekali příjemné ceny za jídlo, ale menu nás vyvedlo z omylu, přítomnost nedalekého hotelu vystřelila ceny do astronomických výšin.
Takže si nic nedáváme a po asi hodině blbnutí ve vlnách pokračujeme do Gunjuru. Nakonec zjišťujeme, že Gunjur je vesnice a není tu ani tržiště či jiné obchůdky, jen domy za vysokými zdmi lemující hliněné cesty a děti na nich blbnoucí, těm šťastnějším rodiče koupili dokonce i bicykl.“
Gunjur je jižním cípem našeho putování, takže se obracíme a jedeme zpět na sever, z Tripadvisoru jsme vyčetli doporučení k návštěvě rezidence Plantation a protože jsme nenarazili na žádnou jinou restauračku odbočuji za ukazatelem rovnou do lesa a jedu na písčité cestě jen tak široké pro jeden automobil. V Plantation je šíleně pomalá obsluha, a na jídlo čekáme skoro hodinu.
Dnešním naším cílem bylo Tanjeh village museum, což je soukromé muzeum, a znamená to, že sbírky jsou dost chudé a je to spíš takový lapač na turisty, ale nakonec se zakecáváme s průvodcem, zjišťujeme že v Gambii jsou tradiční řemesla (tkáč, kovář, rybář, zemědělství) a taky kastovní systém a nakonec kupujeme za 500 Dalásí ručně tkaný pruh látky, usmlouvat o stovku míň bylo docela pracné. Nevím jak moc nyní kastovní systém ovlivňuje gambijskou populaci, ale pravdou je, že v obchůdcích, směnárnách, atd. se většinou střídají jako zaměstnanci rodinní příslušníci, takže časem zjistíte odkud kdo pochází a většinou táta tomu šéfuje a sourozenci pracují. Na závěr nám ještě zahrála místní folklórní skupina.
Po západu slunce, ještě za světla, si jdeme sednout do African Café na Kololi Road, což je podnik vlastněný Nigérijci, takže manželka objednává tradiční pokrmy, nakonec je celá objednávka dost porod, protože dvě třetiny věcí z jídelního lístku nemají. Nakonec si dáváme Pounded Yam (rozmělněný jam, taková hodně škrobovitá kaše tužší konzistence), Peper soup (pepřová polévka s vařenou hovězí nohou s rozvařenou kůží) a Egusi (omáčka z drcených melounových semen, zeleniny a s uzenou rybou). Popravdě, nigérijská kuchyně mě osobně vůbec nenadchla, už peper soup zničila moje chuťové buňky, takže jsem ožužlal hovězí kůži, a pak jsem namáčel kaši z jamů do egusi a snažil se vyhnout příšerné uzené rybě... U nás doma se nigérijsky stravujeme minimálně a většina překvapení v podobě fufu nebo moimoi se u nás na talíři vyskytla jen jednou a už jsem netoužil si je zopakovat...
Gambia Day 5
Tak jako cílem každého českého turisty v Estonsku je Kunda, pak Gambie nabízí jako zaslíbený cíl Serekundu. Tentokrát se na křižovatce za hotelem vydáváme na sever, pro tuhle část máme docela dobrou mapu, dokonce i s názvy hlavních ulic a vyznačenými orientačními body. Severní část je oproti méně rozvinutému jihu jedna rozsáhlá zastavěná plocha. Míjíme obrovské hořící smetiště o ploše Strahovského stadionu a za další zatáčkou míříme do Serekundy, kolem Dippa Kundy a obchodů s Kunda v názvu. Malá poznámka: Kunda v místních jazycích znamená místo a taky domov, rodiště.
Serekunda v okolí hlavních ulic je jedno obrovské tržiště, parkuji na volném místě a mám poťouchlou radost z toho, že Gambijci ještě nevynalezli placené parkování a modré, oranžové a bůhví jaké další zóny. Díky tomu parkuji, kde se mi zlíbí a nikdo nemá s ničím problém. Pokud parkuji před obchodem, pro jistotu se ptám prodavače, ale nikdo mě nikdy neodmítl.
Procházíme obchody, jsou zde galanterie s pestrobarevnými látkami, obchody s CRT televizemi a hi-fi věžemi z 90.let, na spoustě míst jsou kovodělné dílny, většinou vystavují ozdobné mříže a svařené brány, spousta stánků nabízí oblečení, v jednom stánku prodávají zmijovky (na Slovensku se jim říká debilky), vídám je zde poměrně často na hlavách místních i s malou bambulí. Když jsem byl kluk, byla pro mě zmijovka jediná přijatelná zimní čepice, drsňáci jí pak nosili bez bambule a i já ji brzo někde ztratil. Ovšem i když místní zmijovky vypadají přesně jako ty naše, tak jsou vyrobeny z hrubší látky a nikoliv vlněné na zimu, ani jsem nenašel cedulku výrobce, takže původ Afrických zmijovek a jejich případná příbuznost s našimi pro mě zůstává nevyřešenou záhadou.
Ze Serekundy pokračujeme do hlavního města Banjulu, volíme ovšem silnici lemující pobřeží Atlantiku, jsou zde hotely, vojenská základna a v severním cípu Cape Point jsou další hotely a ambasády, místní pláž je dlouhá, lemovaná palmami a bílým pískem, v popoledním horku je zde na lehátkách jen málo turistů, a několik prodavačů džusů – juicemanů, kteří na nás už z dálky mávají, naštěstí v tom horku jsou sami líní odlepit prdel z plastové židle, takže se s nimi nemusíme vybavovat.
Za Cape Pointem projíždíme po ulici Kofi Annana a ta se napojuje na čtyřproudou dálnici do Banjulu, která končí na hranici města obrovským vítězným obloukem s nápisem Congratulation Mr. Prezident. Parkujeme u velké zelené plochy připomínající fotbalový stadion, náměstí 22. června (v roce 1994 nynější prezident Jammeh provedl nekrvavý převrat a jeho portrét teď zdobí bezpočet míst a billboardů kolem cest). Kdyby něco, prezident Gambie se tituluje: Jeho Excelence Šejk Profesor Poutník do Mekky Doktor Yahya Abdul-Azziz Jemus Junkung Jammeh Naasiru Deen. A my měli tu čest zahlédnout projíždějící prezidentskou kolonu: nejprve nákladní něco-jako-V3Ska s kulometem na korbě obsypané vojáky i vojačkami a dva bílé pickupy, oba s dalšími vojáky na korbě.
Parkujeme hned za rohem u náměstí 22. června a vydáváme se na obhlídku města a najít nějakou restauraci, nakonec ale kupujeme rybí placky a zjišťujeme, že v hlavním městě se „normálně“ nenajíme a pouliční kuchařky s velkým hrncem na dřevěném uhlí s hnědou omáčkou moc lákavě nevypadají. Tuto omáčku zvanou dommoda, jejímž základem je buráková pasta, jsme ochutnali až později.
Další neobvyklostí je to, že ten nejhorší offroad byl na vedlejších uličkách Banjulu, díra vedle díry, po asfaltu ani stopy. Rychlejší jízda připomíná autodrom, kdy tak nějak náhodně točíte volantem a díry na silnici nahrazují vrážení ostatních, takže raději opatrně, auto to snad vydrží, ale naše kostrče jsou dost choulostivé.
Projíždíme městem až k přístavu trajektů mezi jižním a severním břehem řeky Gambie, ale místní okolí, oprýskané zdi a chatrče na nás pozitivně moc nepůsobí. V Banjulu jsem si taky užil ten pocit být jediný běloch na místě a konečně na mě nějaké děti pořvávaly: „Tubáb, how are you?“ (Tubáb je místní vyraz pro bělocha.)
Na cestě zpět u dálnice zastavuji u místa, co z dálky vypadá jako restaurace, jdu blíž, kolem vojenské základny, samozřejmě mám hned spoustu pomocníků, nakonec restaurace byla skoro prázdná krčma vlastněná britským občanem Terrym s názvem Denton's Beach Resort u mostu Denton Bridge. Nakonec jsme se tu za 600 Dalasí královsky najedli, dostali jsme rybu, kalamáry a krevety se smaženou rýží a hranolky. Byla to velkolepá hostina v místě strannou od ždímačů turistů a za super cenu. Terry byl asi 60letý sluncem zvrásněný týpek, nebyl příliš výřečný, ale aspoň nám poradil kde najít levný supermarket u Westfield Junction.
Cestou zpátky jedeme po dálnici až do Serekundy, je po 16. hodině, všude jsou mraky lidí, školáci se vrací ze škol, lidé z práce, ve městě je jeden pruh dálnice blokovaný lidmi a dodávkami, které slouží jako veřejná doprava. Vracíme se zpátky přes ulice okolo tržiště, jako i jiní řidiči si musíme proklestit cestu davy lidí, nakonec se daří bez toho abych někoho srazil nebo přejel, či způsobil jinou újmu na zdraví nebo majetku. Zajímavé je, že na to jak málo se zde hraje na nějaké dopravní předpisy a dávání přednosti v jízdě jsme neviděli ani jednu dopravní nehodu.
Gambia Day 6
Ráno před vrácením vozu ještě jedeme na blízkou benzínku natankovat nádrž, benzín stojí 57,5 Dalásí za litr, a Feroza vychlastala na 160 km přesně 15 litrů benzínu, vrácení vozu se obešlo bez problémů, ale protože na den bylo volných jen 50 km, doplácím 7 Dalásí za km, tj. 420 D navíc. Nakonec tedy dvoudenní pronájem vozu vyšel skoro na 100 Euro.
Z půjčovny si dáváme delší procházku kolem větších hotelů, porovnáváme ceny za směnárny a další půjčovny aut, ale všechno je tu mnohem dražší, vypůjčení vozu dokonce dvojnásob.
Na pláži je vyplavená mrtvá želva a kolem poskakuje a kusy masa odtrhává skupina asi 10 supů. Tahle podívaná přitahuje pozornost místních i turistů, kteří si vše fotí. Supi se spolu moc nekamarádí a občas se oženou zobákem jeden po druhém. Jakýsi běloch odehnal supy, otáčí nohou mrtvou želvu a pak si jí fotí...
Odpoledne si jdeme lehnout na pláž, trošku dál od barů a lehátek, ale i tak se pořád někdo nabízí, dokonce je nám ochotný i donést lehátka asi 200 metrů, všechny uctivě vypoklonkuji a konečně můžu jít blbnout do vody, beru si potápěčské brýle, ale je to úplně k ničemu, většina pláží je dlouhých písčitých, ještě 50 metrů od břehu je vám voda sotva po pás a nebo po krk, podle toho jak velká vlna dorazí, voda ze zakalená pískem, takže takové to pohodové šnorchlováníčko jako z Chorvatska nebo Egypta tu nehrozí.
Nějaké místní děvče nás prosí o pohlídání šatů a jde si zaplavat, když pak odcházíme dá se s námi do řeči, dozvídáme se, že je jí 18 let, že nepracuje ani nikdy nechodila do školy, její matka taktéž nedělá nic, ještě se stará o mladší sestru a jestli jí prý si od nás nemůže vzít telefonní číslo a že nás přijde navštívit a že by se jí hodily nějaké peníze na studium. Manželka už je dost opálená, takže si lidé myslí, že je místní, baví se dál s holčinou a rozhovor je dost tristní, nepracuje, neumí nic, ani se jí do ničeho nechce... Tohle je bohužel taková Gambijská realita, protože všechny místní supermarkety vlastní Indové a ti prodávají britské zboží, je tu i spousta Libanonců, hodně cizích afrických bank, je tu přes stotisíc Nigérijců, místní si jich váží jako moudrých a vzdělaných lidí, většina zdejších učitelů je právě z Nigérie... Nejen z tohoto rozhovoru nabýváme dojmu, že místním stačí k životu opravdu málo, taxikaření, prodávání simkaret a pouličního jídla, všechen peníze generující byznys je tu v rukou cizinců, Britů, Dánů či Nigérijců a místní tu fungují jen jako levná pracovní síla...
Mimochodem ještě jsem nezmínil ženy, jako milovník čokodívek jsem tady měl spoustu objektů k pozorování. Nakonec ale musím říct očima Středoevropana, že výběr zde je dost špatný. Na to jak je země chudá, na investicích do šminek, falešných řas a nejrůznějších příčesků se tu rozhodně nešetří, velmi často na úkor přirozeného půvabu. Protože světlá kůže je pro Afričanky symbolem půvabu potkáte tu i dost žen s prapodivně světlou barvou, ale tmavými rty, temnou pokožkou kolem očí a na kloubech prstů. Ty podstoupili chemické vybělení, věc která může za nárůst rakoviny kůže v Africe. Je to stejná kravina jako černé tetování dásní, proto aby vynikly zuby...
Gambia Day 7
Plán pro dnešní den je návštěva Bijilo National Parku, od našeho obytování je to asi 1.5 km, volíme cestu po pláži, někteří místní juicemani už si nás a my je pamatujeme z minula, každý nás vítá ke svému krámku, na poznámku: „You are a lucky man!“ Odpovídám: „Ožeň se s Nigerijkou a budeš stejně lucky jako já!“
Bijilo park je kus oploceného lesa, dokonce platíme o něco menší vstupné, protože prodavačka si myslí, že manželka je místní. Pak se nás ujímá jakýsi strejda, popravdě mu říkám že jsme tu poprvé a až poté si uvědomuju jaká to byla chyba. Velice emotivně nás začne přesvědčovat a nutit k tomu, abychom si najali průvodce a že je to opravdu potřeba pro naší bezpečnost a že to bude stát dalších 100 Dalásí. No, rozhodně se nám do toho nechce, nakonec někdo ze správy parku řekne, že příspěvek na průvodce je dobrovolný a přiděluje nám jiného lehce chromého staříka.
Jak v tištěném průvodci, tak i při vstupu parku jsou nápisy, že nemáme krmit opice a tom, jak to narušuje přírodní rovnováhu. Stařík nás nejprve dotčeně upozorní na to, proč nemáme žádné buráky a že tam opice všichni krmí a ony pak přiběhnou.
Pár metrů od brány pak potkáváme spoustu green monkeys, tipnul bych kočkodanů. Nejdou moc plaché a zvědavě si nás prohlížejí a čekají na burák, některé nesměle koukají na batoh, jak nám stařík vysvětlí, protože vědí, že turisté nosí buráky v batohu. Opice různě blbnou, nechají se fotit, dokonce zahlédneme ve větvích red monkey, druhý větší typ opice, která je ovšem hodně plachá. Průvodcovské dovednosti staříka se pak sestávají z toho, že pokřikuje: monkey, monkeyboy, hvízdá a poroučí opicím: „Monkey look to the bossman!“ Když se vyptáváme na Red monkey, zažne pískat a pokřikovat: „red monkeyyy, red monkeyyy“, takže šance pozorovat plachou red monkey se začnou blížit nule. Potkáváme spoustu dalších turistů bez průvodce, a nakonec nejnebezpečnější věcí v lesoparku jsou zřejmě někomu zatoulané krávy, se žlutou jezeďáckou vysačkou v uchu, zajímající se hlavně o zelené listí. Opice jsou zde nasáčkované hlavně u brány a čekají na burák, dál v parku už jsme kromě krav nic nepotkali. Nakonec jsem dal dědkovi za třičtvrtěhodinové pořvávání 25 Dalásí, což je asi dvojnásobek hrubé hodinové mzdy v zemi, ani nepoděkoval a ještě se tvářil dotčeně...
Cestou zpátky se vracíme kolem hotelů a golfového hřiště, takže ceny za restaurace jsou vyšponované, ale je tady i trh se spoustou sošek a pouličního afrického umění, pro jejich nákup si raději zajedeme do Bakau nebo Brikamy.
Nakonec si kupujeje masové placky u cesty, nejdřív je 25 D za jednu, vysvětluju, že v Banjulu se prodává jedna za 5 D a nakonec to usmlouvám to na dvě placky, jsou trošku větší než v Banjulu, ale zato je v nich méně náplně.
Cestu zpátky, asi 2 km, se nám nechce jít pěšky v odpoledním horku, tak zastavujeme taxík a že minimálně za 50 D, ani po delším přesvědčování se cesta nekoná, další taxík taky nejde pod 50 D a nakonec třetí taxík domlouvá manželka a mění přízvuk ze spisovné britské angličtiny na africky znějící broken-english a ehjle, najednou jedeme za 25 D. Těch žlutých taxíků je tu tolik, že najít rozumnou cenu zabralo asi 4 minuty, ještě je tu druhý typ taxíků pouze v zelené barvě pro turisty, zelené i s naháněči postávající u hotelů, ceny v nich jsou ovšem desetinásobné oproti žlutým.
Gambia Day 8
Než se nám podaří vyprdelit z postele je 12, a tak se jdeme naložit na pláž, nebereme si nic jen asi 100 Dalásí, pronájem dvou lehátek stojí 20, dáváme si Vimto a jdeme blbnout do vln. Asi za dvě hoďky si jdeme koupit masové placky a cestou zpět se vydáváme na dlouhou procházku přes Senegambii. U jedné křižovatky je zbrocení lidu, tak se jdeme podívat a jsou zde tři domlácené offroady s německými SPZtakami! Dávám se do řeči s jedním neoholeným řízkem z této výpravy a dozvídám se, že to asi za 20 dní projeli z Německa před Maroko, Mauretánii, Západní Saharu a Senegal až sem, cestou přišli o jeden starší mercedes, tady jsou domluvení s nějakým místním Němcem na odprodeji aut a zpátky se vrací letecky. Zní to trochu divoce, ale někdy bych takovou výpravu chtěl taky uskutečnit.
Ze Senegambie na pláž jdeme přes luxusní hotel Kairaba, tváříme se, že sem patříme a jako běloch mám výhodu, že mě nikdo nebude kontrolovat, uvnitř je nádherný zelený park a z blízkého Bijilo parku si sem přišli hrát kočkodani, takže na ně pokřikuji monkeyboy, monkeyboy! A manželka se ke mě přestává hlásit.
Po dlouhé procházce po pláži s lehčímu plavání jdeme na večeři do Café Denmark za Palma Rima Junction, dávám si velkou porci grilovaného masa, shodli jsme se, že tohle je asi nejlepší místní restaurace, velké porce, relativně rychlá obsluha a dobré ceny.
V AB Rental si zamlouvám na další den Daihatsu Feroza, mám si zavolat ráno, jestli bude auto připravené, naštěstí jsme si před pár dny pořídili místní simkartu a kredit, takže ho lehce využijeme.
Gambia Day 9
Ráno studuji mapy místní oblasti na Google Maps, ještě nejsme úplně rozhodnutí kam se vydáme, ale nakonec vítězí město Brikama jižně od Banjulu a kousek od Sanyangu, kde se dnes koná poslední den místního festivalu. Vydávám se správným směrem, ale bohužel se pak ztrácíme v nepřehledných hliněných uličkách a když už dorazím na asfaltku dávám se přesně opačným směrem, nakonec se dostáváme na dálnici Banjul-Brikama přes Serekundu a místní tržnici, která i v neděli je natřískaná k prasknutí, ale to už naštěstí vím, že jsme na správné cestě.
Cestou potkáváme první nedělní silniční kontrolu, policajt nás zastavuje a čekám obvyklé hello, how are you, ale místo toho, že prý kontrola pojištění, už tuším nějakou levárnu. Pojištění je uložené v přihrádce a když ho ukazuji a říkám, že je to půjčený vůz, policajt se usměje, posílá nás dál a mě padá kámen ze srdce.
Na cestě do Birkamu míjíme obrovské tržiště s kozami na hranici vesnice Lamin a začíná zde také Abuko Nature Reserve, je to prales s močálem, je zde zarostlé jezero s volně žijícími krokodýly (jednoho jsme zahlédli). Dostáváme opět průvodce, ale tentokrát to není Monkeyboy-mentál, ale umí dokonce i latinské názvy rostlin.
Autem se pak dá projet na hranici parku až k útulku zvířat, je zde výběh pro hyeny, kromě hyen plný i supů, kteří dojídají zbytky. Je tu i klec s velkým výběhem pro paviány a všude kolem se pohybují i otrslé green monkey. Jakýsi místní řidič koupil u stánku buráky, opice syčely a skákali metr a půl vysoko, taková je to pro ně pochoutka.
Široká asfaltka pokračuje dál do Birkamu, krátce za hranicí města začíná místní Craft market, místo kde se dá koupit gambijská rukodělný výroba hlavně ze dřeva, sošky všech velikostí, oblečení a hudební nástroje. Manželka má obchodního ducha a nigérijskou protřelost, takže si nenechá věšet bulíky na nos a při obchodování je ostrá jako břitva. Nakonec kupujeme dvě černé masky a velký salátový příbor.
V Birkamu se snažíme najít správnou odbočku do Sanyangu, nevím čím to, ale místní nejsou moc sdílní na slovo. Manželka zahlédla stánek s pufpuf, je to smažená kulička z těsta podobného koblihám, kupuje jich 10 po jednom dalásí. Ani z prodavačky není snadné dostat informaci kudy do Sanyangu. Nakonec se nám podařilo až napodruhé správně trefit odbočku do Sanyangu, bohužel místní ukazatel směřoval špatně, sice né úplně, ale místo 10 km, bychom jinak jeli oklikou 35 km přes Gunjur...
Festival v Saynyangu je na Rainbow Beach v místě, kde jsme byli už před pár dny, po prašné cestě sem míří lidé v maskách a pestrobarevných krojích, auta, a buso-dodávky. Na pláži vedle lehátek a baru už je pěkný mumraj a pláž je plná rozjuchaných hloučků z různých koutů Gambie.
Když sedíme na lavičkách, přijde k nám ožralý místní vágus, kleká si před nás a prosí o příspěvek pro kapelu na bubny. Posíláme ho taktně do pryč a za chvilku, když si jdeme dát Maltu, vidíme ho jak směňuje příspěvky za pivo :) Chvilku poté se k nám otáčí jeden z místních a ptá se, zda jsme z České republiky, z Prahy, nejdřív na něj koukáme dost nedůvěřivě, tohle o nás zjistilo na pláži pár lidí, kteří se přišli zeptat, ale týpek prokračuje: viděl jsem vás v Afrika Café, byl jsem tam s manželkou. A opravdu, asi před měsícem jsme byli s přáteli na jídle ve Vojtěšské ulici v Praze v Café Afrika a vedle nás seděl párek s malým dítětem, blondýnka a Afričan, ovšem my jim tehdy nevěnovali žádnou pozornost. On si nás ale pamatoval, přestavil se jako Lamin syn místního náčelníka, v Praze hraje na bubny v africké kapele a jeho manželka je z Prahy. Na karneval v Sanyangu, v místě jeho rodiště, je jedna z událostí kvůli které se na měsíc vrátil zpátky. Smějeme se jak svět je malý. Nakonec nás seznamuje i s Kevinem, jeho mladším bratrem a schodou okolností rozjuchaným vágusem, který mezitím zapomněl, že jsme ho předtím poslali k šípku. Lamin náš zve všechny na pivo, jen já jako řidič usrkávám tlamolep Vimto.
Cestou zpátky přes Tanji zastavujeme u rybího trhu, v sobotu večer se v západu slunce vrací desítky rybářských lodí, rybí trh na pláži je obležený lidmi a nad tím vším krouží hejna racků. Ještě než se rozhodneme, že zastavíme a půjdeme blíž, mává na nás policista v uniformě, čekám silniční kontrolu, ale dvojice policistů nás prosí o odvoz do checkpointu v Bruffutu. Říkáme, že zrovna zastavujeme kvůli trhu a že vyrazíme až za asi čtvrthoďky. Když se vracíme už způsobně čekají u auta, moc se mi to nezdá, ale usazujeme je vzadu.
Je to velitel a jeho poskok, oba mají tomfu za opaskem, ale jinak už žádnou jinou viditelnou zbraň, ani vysílačku, ptám se odkud jsou a podobně, poskok je nějaký zaražený, ovšem velitel mele pátou přes devátou a z alkoholického oparu je znát, čím doplňoval pitný režim ve službě. Další checkpoint projíždíme za bujarého veselí a policajt zde se srdečně zdraví s kolegy. Vysazujeme je v Bruffutu, a ještě dostáváme doporučení, pokud se nám narodí dvočata, máme je, podle nich, pojmenovat: Banedu a Makambo. Děkuji za radu, ale dětem bych se takhle pomstít nemohl.
Až po úplném setmění se vracíme do Senegambie, kladné reference nás zlákaly k návštěvě restaurace Green Mamba. Prostor restaurace je takový malý park, stoly jsou od sebe daleko, a každý je ve vlastním přírodním altánku. Green Mamba je mongolská restaurace, funguje to zde tak, že na začátku dostaneme jarní závitky a čísla, s čísly jdeme ke grilu, zde si nabereme do misek syrové maso, krevety, butter fish, přidáme podle chuti zeleninu a omáčky a pak to i s číslem necháváme osmažit. Systém je to zajímavý, ale v praxi moc nefunguje, zmatená obsluha se sama ztrácí v zeleném labyrintu a často se ptá, jaké bylo vaše číslo. U woků mají co dělat, aby stihli vše odbavit.
Gambia Day 10
Jedeme se podívat do Bakau, přesněji do Kochikali Krokodile Pool, protože je to v místech, které už jsme projeli tak jen zběžně nastuduji mapu. Trefuji se s přesností asi na 500 metrů a končím v rozbouraných uličkách okolní chudinské čtvrti a musím se několikrát zeptat místních na cestu, někdo ukazuje doleva a říká doprava a podobně, nakonec když odbočím do té nejrozbitější uličky a na konci vidím barevný vchod už tuším, že jsme na místě.
Kochikali Krokodile Pool je z části muzeum popisující zběžně historii Gambie zhruba od roku 1669 kdy jsem připluli jako první Portugalci. Velká část je věnována službe Gambijců v první a druhé světové válce v britské armádě při bojích v jihovýchoní Asii, hlavně Burmě.
Pak je zde jedna velká místnost věnovaná Džudžu, africké černé magii, ze které vychází Voodoo, na výstavě byly všechy možné předměty pro získání peněz, štěstí, přízně opačného pohlaví, atd. Na Džudžu se samozřejmě věří v Africe pořád, hodně často je to mixováno i s křesťanstvím a islámem, takže pro uctění Pána Boha/Alláha se provádí nejrůznější DžuDžu rituály. Mě osobně zajímal hlavně rybníček pro krokodýly pokrytý žabincem a obležený vyžranými plazi.
Kochikali je v části Bakau a při pobřeží je zde trh s uměleckými předměty, už ze včerejška máme ponětí o cenách za nejrůznější věci. Shrnu to asi takto: jak vlezete do jednoho obchůdku už bude těžké odejít, končí to až citovým vydíráním o tom jak obchody nejdou a že nic nekoupit přináší smůlu a že zde vystavené věci jsou zde naprosto originální a už nikde jinde takové nekoupíte, prodavač vás dokonce emotivně vyzve ať se jdete podívat a jestli jinde mají stejné masky a pak vás stejně nebude chtít nechat odejít, protože ob dva krámky najdete velice podobné s nižší vyvolávací cenou. Vraťme se na začátek, už včera jsme koupili salátovou vidličku a lžíci za 100 Dalásí a protože je to docela pěkný dárek ptáme se v každém obchodě na jejich cenu. Prodavač: „Udělám vám skvělou gambijskou cenu, kolik jste za ně ochotný dát?“ Ptám se: „Jaká je vaše cena?“ Prodavač směle: „Výborná gambijská cena pro bossmana, 400 Dalásí!“ Říkám: „Dám 100“. Prodavač se začne velice hlasitě smát... Musím říct, že jsem dělal chybu v tom, že jsem většinou začínal na celkem realistické ceně tak na třetině až čtvrtině původní nabídky, měl jsem začínat ještě o trošku níž a pak se k této ceně po zdlouhavém vyjednávání dostat... No většinou jsem končil na ceně okolo 50 Dalásí víc :) Manželka zatím moc dobře česky neumí, ale na domlouvání ceny v kódové řeči to stačí.
Docela vtipná situace nastala, když jsem koupil pro kolegu z práce z Tunisu dřevěný modýlek Afriky a prodavač mi nabídl, že mi na ní něco vyryje, protože jsem úplně přesně nedokázal nakreslit Tunis na severu Afriky začal jsem řešit, jestli prodejce nemá mapu. Ten poté co mě celou dobu přesvědčoval jak je na tom špatně, bez hnutí brvou vytáhnul z umolousané plátěné tašky naleštěný IPad a briskně vygooglil politickou mapu Afriky :)
Prodavač pak ošmirgloval modýlek, obkreslil zručně hranice Tunisu, v podřepu si modýlek přidržoval nohou a vyryl do něj hranice dlátem, pak je zvýraznil ještě tmavou lihovou fixou, nakonec vytáhnul světlé leštidlo na boty, rozetřel jej po ošmirglované části modýlku a na závěr vyleštil kusem hadru. Pozoroval jsem ho při práci a přemýšlel, kolik dřevěných masek je opravdu z ebenového dřeva a kolik je na závěr natřeno černým krémem a dokonale vyleštěno.
Nakonec jako nejlepší smlouvací strategie se ukazuje poděkovat a odejít z krámku, prodavač se pak většinou rychle rozmyslí jestli prodat za normální cenu a nebo vůbec...
Na oběd se v Bakau nejdříve chceme stavit do Bakau Guest House, uvnitř to vypadá jako v muzeu Afriky, spousta velkých zaprášených soch. Guest House stojí na menším útesu nad molem a rybím tržištěm, v restauraci to na balkóně dost smrdí. Nakonec když se podíváme do menu a většina věcí stojí kolem 300-500 Dalásí a ani nenabízí žádné čerstvé ryby, zvedáme se a jdeme pryč. Když jsme hledali přes net ubytování byl i Bakau Guest House jedna z voleb, ale nakonec jsme byli rádi, že jsme zabookovali jiné ubytování.
Cestou zpátky jdeme na oběd do místní putyky Kadei Kadei, dávám si hovězí bennechin a Tinu si dává mix kuřecí domodu a rybí benechin. Domoda je místní specialita, je to omáčka a jejímž základem buráková pasta. Benechin je smažená rýže s kořením. Třetí specialita je yassa, smažená zelenina, základem je hodně cibule. Ke všem třem omáčkám je na výběr většinou hovězí, kuřecí, ryba nebo krevety. Kadei kadei má opravdu místní jídlo, příbor je pouze lžíce a pokud máte něco, co se jí hlavně rukama tak i miska s vodou na opláchnutí. Já platím 40 D a Tinu, protože si objednala kombinaci dvou jídel a rybu 100 D, ovšem vyklubala se z toho dvojnásobná porce. Když odcházíme, někdo na nás z projíždějícího auta volá: Jak se vám líbilo včera v Sanyangu? Zapadá to přesně do včerejší skládačky o tom, jak Země je malinká a Gambie je vlastně takové 1,5 miliónové maloměsto...
Na večer jsme si objednali palmové víno, litr stojí asi 50 Dalásí, místní sběrač ho přes den čepuje rovnou z palem. Čerstvé víno chutná asi jako vlažný, lehce nakvašený burčák bez cukru, moc jsem mu na chuť nepřišel a podle toho jak mi pak po pár locích kručelo v břiše, tak mi ani moc nesedlo...
Gambia Day 11
Dnešek je náš poslední den, na snídani dojídáme sušenky a začínáme balit, na postel jsem vyskládal veškeré naše úlovky a postupně jsme je zabalili do oblečení a uložili do zavazadel. Pak si jdeme dát oběd do Café Denmark. Benechin s krevetami, Malta a Vimto je jasná volba. Za celou dovolenou jsme ještě nezkusil místní veřejnou dopravu, což jsou omlácené dodávky s lavicemi s „průvodčím“ a řidičem. Průvodčí se naklání z okna a pokřikuje např. Senegambie, já na něj mávám a křčím taky Senegambie. Usazujeme se na předním sedadle, po pozdním obědě je autobus plný školáků. Dva kilometry do Senegambie vyšlo pro dva na 15 Dalásí. Manželka mě od busu neustále odrazovala, v Nigérii je sice možné, že vás unesou v lepším případě pro výkupné, v horším vás rozřežou na nějaké Džudžu magické artefakty, ale tady „Na Usměvavém Pobřeží“?
Na velké křižovatce u Senegambia Strip je prodavačka Meat Pies, masových koláčů, čož je smažené těsto naplněné směsí zeleniny, masa a brambor, těsto má podobnou konzistenci jako langoše, ale je křupavější. Zase začíná na 25 D, ale nakonec jich kupuji 5 za 60 D, jsou docela velké, takže doufám, že s nimi při letu hlady neutrpíme.
Víte, co je to notafilie? Žádná bizarní úchylka, jedná se o sběratelský obor zaměřený na papírová platidla. A protože jsem slíbil tátovi přivést gambijské peníze, rád bych využil banky nebo směnárny a poprosil o výměnu použitého platidla za takové, které se hodí do sbírky. Bohužel místní papírová platidla v nominálních hodnotách 5, 10, 25, 50 a 100 dost trpí lidským zacházením, jsou zmačkané, popsané, špinavé až hrůza. Moje první cesta vede do banky, mimochodem oficiální kurz Euro-Dalásí je 49.5-51.5 nákup, 53.5-54 prodej, takže se vyplatí pouliční směnárny.
Přijdu do banky, vysvětlím, že bych rád „čisté bankovy“, po kratší diskuzi mě posílají do centrální banky v Banjulu. OK, zkouším i místní směnárny, ale rozhovor je jak Tatar s Maďarem, nikdo nechápe, co chci. Po čtvrtém rozhovoru typu: Dobrý den, rád bych pěkné, čisté bankovky pro sběratelské účely, víte jak někdo sbírá známky a někdo jiný zase bankovky? Cože, nerozumíte? Potřebuji bankovky, co nejméně poškozené, rozumíte, do sbírky. Aha, nemáte? Děkuji, nashle! Už pomalu propadám panice a smutně koukám do peněženky na hezky napěchovaný balík, ovšem zahnědlých, umaštěných a ožvýkaných stovek... Vlastně tohle byl asi jediný kulturní šok, který jsem na dovolené zažil, vysvětlete to nematerialisticky založeným Gambijcům.Nakonec mě zachraňuje recepční v apartmánu, sice na mě taky chvilku kouká jak kdybych spadl naznak z jahody a uhodil se do hlavičky, ale nakonec koukne do pokladny a vyštrachá sběratelsky použitelnou pajcku a kilčo a přidává bůra a pětku, ovšem ty už v nižší oběhové kvalitě. Dávám jí 200 Dalásí na výměnu a za snahu a v duchu si gratuluji, tahle mise na poslední den byla dost strastiplná :)
Dáváme si dlouhou plážovou procházku, protože je to už po několikáte, pamatují si nám plážoví prodavači džusů a ovocných salátů, kteří se s námi dávali po cestě do řeči. Každý prodavač a prodavačka se vždy nakonec představí a řekne číslo svého stánku, ty stojí v jedné řadě, hned vedle sebe. Poblíž našeho ubytka, jsem si pamatoval Annu z čísla 19, při odchodu nás zastavila a jestli nechceme něco, říkám, že bychom si mohli dát čerstvý džus, nakonec nám ukazuje menu, ale prodává jen ovocné saláty za 300 Dalásí, takže si řekneme naší kódovou češtinou, že to je drahý. Vymluvili jsme jí, že jsme zrovna po obědě a zalhali, jako mnohokrát, že se stavíme později. Bohužel nás mezitím od stánků zahlídla postarší tetka Maria, číslo 11, přišla k nám a následovala diskuze o tom, kdo s námi mluvil první, nebo vícekrát a Anna a Maria se pustili do sebe v místní řeči, ale už z intonace bylo znát, že obchodní spor skončí krevní mstou... A do toho se Tinu snažila anglicky uchlácholit rozběsněnou Marii. Dokážete si představit, že když už se konečně rozhoupete dát si salát a přijdete k jejich stanovišti a náhodou si vyberete jiné číslo? Rozcupují vás zaživa i sebe navzájem...
Na letiště jsme si zajistili navečer odvoz, rozloučili se s naší milou recepční, uklízečce dali 100 D jako dýško a vydali se na letiště. Uteklo to jako nic... Po příchodu se snažíme zorientovat v letištní hale, je tu podivně zkroucená fronta, hromada přihlížejících, pak se objevil jakýsi, podle vlajky, liberijský papaláš a dav ho začal bouřlivě vítat. Oproti pohodovému příletu je odlet pravým opakem. Tinu mi připomíná její letištní příhody při odletech z Nigérie a hned první úředník kontrolující pasy je kyselej jako prdel, fotí si doklady, kromě pasu kontroluje i kartičku přechodného pobytu v ČR, vše si fotí a okřikuje Tinu, která se mu snaží pomoct v orientaci v dokumentech, ať jí neradí do jeho práce. Za tímhle úředníkem probíhá namátková kontrola zavazadel, kontrolují tatínka s malou holčičkou a jakéhosi ušmudlaného ubožáka, který pak zažívá kapky i na dalších stanovištích, nakonec jsme vypozorovali, že neumí číst ani psát, takže se mu od letištního personálu dostalo hodně negativní pozornosti. Rada Tinu zní, ať obě zavazadla táhnu jen já, zvýší se tím pravděpodobnost vyhnout se kontrole (druhá finta místních je, být v dokonale padnoucím obleku, s masivními hodinkami, tvářit se drsně a důležitě). Pak už vše probíhá celkem v pohodě, až na to, že jsem si vzal jedenapůlitrovsku vody. Nejprve to vypadá, že s ní projdu kontrolou, ale nakonec jeden z kontrolórů je příliš aktivní. Dávám vodě sbohem a lamentuji nahlas, že jsem doufal, že tohle není Evropa, okolo stojící hlídka se směje.
V odletové hale mám možnost si koupit stejnou vodu, ovšem tentokrát za 100 D, neúcta k autoritám a chuť trolovat mě vrací ke vstupní dveřím. Slušně se ptám, zda bych svojí vodu nemohl dostat zpátky, usměvavý muž v uniformě je, zdá se, mojí prosbou lehce nalomen, ale přichází jeho kolega, opakuji prosbu: Mohl bych svojí vodu dostat zpátky? Ne, nejde to, ale u baru si můžu koupit novou. Odpovídám: Ale tam stojí voda 100 Dalásí, to není Gambijská cena. Uniformovaní muži se smějí od ucha k uchu. Opakují, že na palubu není možné si vzít víc než 100 ml tekutin. Ale vždyť v odletovce je duty-free a můžu si tam nakoupit spoustu kořalky a tu si už na palubu vzít můžu! Bohužel pane, je to nařízení Evropské unie. Ale tady jsme snad ještě v Africe né?! Dostavuje se očekávaná prohra bitvy o princip, takže se se smíchem loučím s usměvavými hlídači a jdu si koupit tu stejnou vodu za dvě eura.
Díky předchozím zkušenostem s Vueling jsme se pro let VY7575 předzásobili masovými plackami a novou 1,5 litrovkou vody, odlet byl skoro 2 hodiny zpožděný a na posádce bylo znát, že toho má plné zuby, žádná omluva, žádné informace, letadlo se rozjelo a kymácející letuška předvedla špatnou pantomimu alespoň o nouzových východech, dokonce ani neprodávali žádné jídlo a tekutiny, opravdu máme vydržet sedmihodinový let na 100ml? Naštěstí jsme seděli pouze dva na třech sedačkách, ale i tak se pro nás, průměrně vysoké bylo dost problém naskládat se sem... Uhňácal jsem si z kabátu polšťár a vytuhnul. Probudilo mě až hlášení o tom, že jsme v konečné destinaci, ovšem nebylo to předpokládaných 6:05, ale asi 4h v noci, což mi bylo dost podezřelé, všichni zatím seděli na svých místech, po 10 minutách už byli někteří pasažéři dost nervózní a začali se ptát letušky co se děje, pak následovalo hlášení, že jsme mezipřistáli na Kanárských ostrovech a doplňujeme palivo. Podle toho, jak se posádka vítala s příchozím letištním personálem to vypadalo jako, že jsme právě přežili nejhorší leteckou poruchu a tankování je jen taková finta jak neříct pasažérům, že je to nouzové přistání...
Nakonec to nebylo nic strašného, jen se vyměnila posádka pilotů, letadlo narolovalo na runway a pokračovalo se dál. Zavřel jsem oči a poslouchal měnící se vibrace motoru, naštěstí jsem si večer před odletem nezpříjemňoval jako obvykle youtube-dokumenty o leteckých katastrofách, což je věc, která dokáže vaší mysl během letu dokonale zaměstnat, takže jsem zachvíli opět spokojeně vytuhnul. Zbudilo mě až další hlášení o finální destinaci a přistání asi za 20 minut, probudil jsem se právě včas, protože ranní východ slunce nevídám často a navíc ještě z letadla. Přestup v Barceloně směrem Praha už byl bez problému. A to je konec naší dovolené.
Závěr
Gambie je pro dovolenou ideálním místem. Žádný stres, žádný náznak nebezpečí. Nakonec nás ani nepostihla věc, známá z Egypta pod názvem Faraonova pomsta.
Co se týče malárie, vzali jsme si s sebou lék Malarone, s tím, že ho začneme užívat v momentě, kdy se budeme cítit nějak divně. Používali jsme repelent a komáři nijak moc nekousali.
Případné dotazy rád zodpovím.
