O mlně.

Natrusme na stůl drobných kousinkú papíru, slámy, pozlátka neb jiných lehounkých drobtů, a nyní vezměm droužek pečetního vosku, anebo, není-li toho, vezměm třebas úzkou skleněnou lahvici, a tu kusem sukna nebo hedbávným šátkem šoustejme. Pošoustanou držme pak nad ony drobtečky. Ejhle, drobty vyskakujou na horu k láhvi nebo k pečetnímu vosku; však ale přilnuvše, zase opadají; na to opět na horu i zase dolů, a tak víckrát po sobě. Jedny odskakujou váhavéji, na př. papír neb sláma, druhé bystřeji, na př. pozlátko.

Nuž zkusme pečetní vosk neb láhev po tmě šoustati; kde šoustáme, odtud, zdá se, jak by jakás modravá žář vyrážela, při tom slabounko popraskávajíc.

A zkusme — přibližme se pošoustané láhvi kotníkem: do kotníku naskočí jiskřička. A takových jiskřiček spatříme více, pakli v témž blízku kotník podle trubice dále šineme. Při tom z každé naskočilé jiskry ucítíme jakés slabé píchnuti do kotníku.

Konečné přidržíme-li pošoustanou lahvici blíž obličeje: i tu máme jakýs pocit, jakés nepříjemné šimráni, rovné jakbychom obličejem v pavučině se octli.

Tuť tedy nový obor, jenž se nám otvírá — obor nové činnosti živelní. Co obor ten v sobě zavírá, o tom za starodávna věděli málo nebo nic; věděli toliko o jantaru (bernstein), že byv pošoustán, drobný věci k sobě přitahuje i pak odstrkuje. A protože jantar jmenuje se po řecku elektron, dáno celé té vlastnosti či působnosti jméno električnost.

A však jako sme se přesvědčili, působnost tu nalezáme i při jiných věcech: mimo jménované nalezli bychom ji na př. i při kalafuně, smůle, při všeliké ztuhlé pryskyřici, pří síře a j. Ano působnost ta jeví se nám i v povětří, to způsobem často ohromujícím. Hromový blesk není než výjev působnonosti té.

Nuže jak působnost tu nazvati? električnost-li? Můžeme, a také mnozí ji tak v českém nazývají. Však ale nazvem-li, chtíce pak názvu toho věrně se držeti, způsobíme si velikou obtíž: neboť cizojazyčný název nedá se tak ohýbati i potřebovati, jak toho duch našeho jazyka i věda sama vymáhá. Proto učiníme moudřeji i sobe znamenitě polehčíme, když se chopíme názvu, jak jej byl slavný zakladatel přírodovědocké mluvy české, Presl, uvedl — názvu to, majícího svůj základ v mluvě staročeské i vůbec slovanské. Dle svědectví starobylého spisu (mater verborum) říkali staří Čechové hromovému blesku mlň (Rusové podnes molňa a Srbové muňa). Z toho medle utvoříme si název mlno; a to sloužiž nám na vyznačení toho, co jiní jmenují električnost či elektřinu. Učení pak neboli výklad o mlnu jest mlnověda a čili mlnozpyt.