Ťukám do svého ZX Spectra, abych si postěžoval. Protože mě přestávají znát, už se ke mně vlastně vůbec nehlásí. Kdo? Ti, co si na stůl místo Specter postavili obludy zvané IBM PC a jim podobné.
Vzpomínám, jak jsem jako malý kluk pobýval v jedné balkánské zemi. Tenkrát tam znakem vyššího společenského postavení byl deštník. , Normální černý deštník. A kdo ho měl, nosil ho i ve sluneční výhni (stažený). A když pršelo, kráčel pod roztaženým deštníkem s výrazem vyzařujícím převahu nad těmi, co jim lilo za krk. Člověk s deštníkem se stýkal většinou jen s lidmi, kteří v ruce třímali deštník. Když spolu mluvili, z jejich vznešené gestikulace bylo zřejmo, že řeší velmi závažné otázky bytí a nebytí všeho tvorstva. Ti bez deštníku kolem se v porovnání s nimi chovali... no prostě úplně nemožně.
Když jsem se pak vrátil do Prahy, byl králem naší třídy ten, kdo měl žvejkačku. Podobně jako ti muslimové od svých deštníků, také on se od své žvejkačky neodloučil ani na moment. Prožvýkal celé vyučování. Když si na to vzpomenu... jak, chudák, musel tenkrát trpět! My, co neměli k zahraničním žvejkačkám přístup, jsme se vycpávali mejdlíčkem a pendreky. Jenže stačilo, aby mezi nás přišel ten, co přístup měl, a táááákhle ji natáhl z pusy, až kam rukou dosáhl. Pak se zaklonil, žvejkačku nasoukal jazykem zpátky a beze slova odcházel. My stáli jako přimražení a ve zbožné úctě civěli za ním.
Co to bylo pak? Tranzistorák, samozřejmě zahraniční. Největším výrazem shovívavé dobrotivosti jeho majitele bylo, když někoho nechal trošku zakroutit knoflíkem. Pak těch symbolů společenské převahy a vznešenosti rychle přibývalo. Auto – sice tak akorát do šrotu, ale stálo před domem jako rytířský kůň. Černobílá televize – kdo ji měl, nemusel zdravit první. Magnetofon – jeho majitel byl ctěným hostem radovánek a všude se zadarmo najedl a napil.
A jsem v době skoro současné. Žvejkačka už dávno nikoho neničí a auto je krám, který všude překáží a smrdí. Pokrok nelze zastavit. Ale s ním přicházejí nové symboly obecné vážnosti. Po nesehnatelné barevné televizi (ministr zrušeného FMEP:"Barevných televizorů je na našem trhu dostatek...") pole postupně ovládá ZX-81,- video, ZX Spectrum a satelitní příjem televize.
Z toho všeho mám jen to Spectrum. A cítím, jak se moje spoluúčast na hrotu váženosti rozkládá na kousky. Ještě nedávno se telefon nezastavil: "Ahoj, nevíš, jakou rutinou romky se maluje bod, nemáš program ten a ten, já právě dostal ty a ony, to je jízda, to víš, že ti je dám stočit...". Dnes telefon zarytě mlčí. Jsem mimo sít hovorů jako: "Nemáš emesdos tři? Stah bys mi ho z disku na flopáč? Nechceš český fonty do čirajtru? Konečně jsem sehnal egu, to je hajres jako víno!" Už mě prostě neznají. Nemáme si o čem povídat. Jsem odpadlík, počítačová spodina, povalující se ve zvadlém spektřišti... Chvílemi propadám filosofování bědných o tom, jak se lidstvo žene do zkázy, jak ničí svou soclabilitu, depersonifikuje se, blbne ... A pak zas volám: "Jděte se s těma vašima deštníkama vycpat, ajbímáci nepromokaví!" A když se mi nakonec k ránu podaří usnout, v hlavě mi tancují ty nejkrásnější konfigurace pécéček s laserovými tiskárnami.
A je mi jasné, že za nějakou, zatím přesněji neurčitelnou dobu budu mít tu
příšeru na stole taky. A už slyším, jak mi zase drnčí telefon... a v něm se mě
někdo ptá, jak připojit joystick ke Spectru. A já odpovídám:
A nebo ne! Já mu to řeknu. Protože kdybychom měli být všichni takhle praštění, tak bych si radši s orientální lhostejností lehl pod deštník a dělal bubliny žvejkačkou.
-elzet-