Chovatelem koček
Koronavirus zařídil (momentálně) roční homeoffice a vysedávání doma způsobilo, že nespočet rodin začalo rekonstruovat obydlí a nebo si pořizovat domácí zvířata. Takže i my, poté co jsme zrenovovali kuchyň a koupelnu, se také začali poohlížet po nějakém tom zviřátku.
Já mám celý život slabost pro kočky, takže volba byla celkem jasná. Také u nás padlo slovo pejsek, ale protože mi bylo okamžitě jasné, že i přes sliby a ujišťování to budu já, kdo bude muset venčit a starat se, byl pejsek velice rychle zamítnut. Druhým důvodem pro kočku byla myš, která k nám nastěhovala a procházela se po domě jako by nic a okázale ignorovala pastičky pomazané burákovým máslem a posléze i s krutonky opečenými na slanině!
Takže, kde takovou kočku opatřit? Nechce se tomu věřit, ale útulky v okolí zejí prázdnotou, lidi se předzásobili i mazlíčky. Ovšem náhoda tomu chtěla a manželka na facebooku našla nabídku černých osmitýdenních kočiček a protože se ozvala jako první, koťata byla zarezervována nám. Paní majitelka si také přála, aby sourozenci, dvě holčičky, zůstaly spolu. To nám nakonec přišlo jako dobrý nápad, že budou mít kočky i kočičího kamaráda. Dcera vymyslela pro jednu kočičku jméno Cherry Star a mě to inspirovalo k jménu Ruby Moon pro druhou.
Den předem jsem navštívili obchod s chovatelskými potřebami. Manželka, která se koček bojí a ví o nich prdlajs si usmyslela, že pořídíme kočkám všechny potřebné pelíšky, hračky, mističky a další. Já jsem byl za škarohlída, protože mi bylo jasné, že kočky si stejně hraní a spaní zařídí po svém a za hračky se mi utrácet nechtělo. Nakonec si koťata stejně hrála s větvičkami a suchým listím a až později vzala za vděk i produkty čínského plastikového průmyslu.
První den byla koťata celkem nesmělá, držela se v pelíšku a začala se rozkoukávat po kuchyni, to jim vydrželo asi tak den a půl, pak už lítala všude možně i nemožně jako by jim to u nás už dávno patřilo.
Když jsme u paní koťata vyzvedli, tak jsme nebyli schopni přesně určit pohlaví, civěl jsem pod ocásky, ale nic moc nevykoukal. Až pár dní potom, když se mi Čerystárka promenádovala po klávesnici, jsem si všiml malé čárky pod prdelkou, takže jsem podrobil zkoumání i Ruby Moon, kde čárka nebyla, nýbrž se v chundelaté srsti schovával malý pytlík, čímž se tedy upřesnilo, že druhé kotě je kluk, tedy Rubymůnek.
Příjemně mě překvapilo jak pěkně mají kočky ve firmware zadrátováno chození na záchůdek, takže u nás nedošlo k žádné nehodě. Dokonce v jednom případě Rubymůnek, když mu někdo omylem zavřel dveře na toaletu, si otevřel krabici s kočkolitem a vykadil se tam...
Velice záhy se také ukázalo, že se jedná o poměrně běžné plemeno asistenčních koček, a tak veškerá činnost doma i ve sklepě pak probíhá za asistence koťat. Došlo to dokonce tak daleko, že se kočky nebojí ani zvuků hlučných elektrických nástrojů jako je vrtačka nebo bruska. Stačí na vteřinku slézt ze žebříku a hned se nastěhují na horní plošinu. V některých případech je asistenční služba celkem užitečná, protože se záhy začaly objevovat malé předměty ztracené pod gauči a za nábytkem, v jiném případě zase dokáže zvýšit ostražitost, aby se jiné předměty, snadno manipulovatelné packou či přenositelné v tlamičce nedostaly pod gauč a za nábytek. Adrenalinovým zážitkem se stalo svíjení kabelů, to už si člověk musí dát secsakramentsky pozor, aby se mu náhodou někdo nedrápal po nohách ve snaze blíže určit houpající se konektor. Ostražitost mě také donutila k finálnímu životnímu rozhodnutí, začít na záchodě pokládat prkénko a zavírat dekl, aby nedošlo k nedorozumění, protože to co je mylně považováno za studánku na pití je ve skutečnosti rybníček na sraní.
Z rodiny jsem byl do smečky koček přijat hlavně já, takže je mi pravidelně olizováno obočí, oči a nosní dírky. Kočky také nemají rády, když se jim něco přilepí na srst, což je standard, který je vyžadován i u ostatních koček, takže jsou mi odkousávány náplasti či knoflíky na košili. Manželce chvilku trvalo než si na nové členy rodiny zvykla a ze začátku se různě ozývaly hororové výkřiky, když se jí náhodou někdo nečekaně a jen lehce dotkl, třeba drápkem.
Povaha obou koťat se ukázala velice rozdílná. Čerystárka je upovídaná kočka dožadující se neustálé pozornosti, je mnohem vychytralejší a vytrvalejší při loudění potravy, ovšem nad tím co má v misce ohrnuje čumák. Ráda šplhá po záclonách a nevynechá jedinou příležitost k útěku ven. Ztratila se i na Silvestra, kde přečkala noc venku v mínus pěti. Našel jsem jí až druhý den ráno, kdy vyšla z poza kůlny se spokojeným výrazem, který říkal něco jako: "Zdar vole, co jéé?". Z jejího zvukového projevu jsem vypozoroval tři sdělení: hlasitý a spokojený mňouk "věnuj se mi", nespokojený mňouk "věnuješ se mi už moc" (nemá ráda, když ji tahá dcera) a pak zvuk připomínající vrknutí, který by se dal přeložit jako "pomoz mi tam" či "otevři mi".
Fig.: Ten s tím roštácky protaženým čumákem je Rubymůnek a ta vpravo, co se tváří jako roztomilé sluníčko, to je Čerystárka.
Rubymůnek je oproti tomu velice klidný kocour, ven se nehrne, ale rozvážně kouká ze dveří. Většinou si hledí svého a občas se přijde pomazlit, nechá se tahat a u mě se povaluje v náručí se spokojeným výrazem. Není líný se nažrat, takže Čerystárku záhy přerostl. Jídlo ho také dokáže zbavit ostražitosti a při pozvolném dávkování granulek se mu dají ostříhat drápy na packách (na Č. nefunguje). Jeho pozornost také jednu dobu velice mocně přitahovalo čištění zubů u lidí, zřejmě si usmyslel, že pokud se něco vkládá do úst, pak to musí být určitě jídlo. Je o poznání méně šikovný asi protože je takový mírně těžkopádnější. DNA sekvence pro útěky ven chybí, ovšem zase přebývají ty, které ho nutí shazovat věci: Rubymůnek je totiž sériový shazovač a vše malé co se dá posunout a shodit ze stolu nebo linky záhy padá s jeho dopomocí. Zvukové projevy má dva, temné a vzteklé vrčení pokud něco baští a má pocit, že by to mohlo chutnat i Čerystárce, která je poblíž a pak tiché a nesmělé "všímej si mě" ovšem projevované jen v době servírování konzerv.
Denní cyklus koček je celkem přímočarý a začíná ráno okolo osmé, kdy vstanu a otevřu dveře ložnice, kde jsme se s rodinou zabarikádovali na noc. Kočky vletí dovnitř a skočí na postel a detailně zkontrolují, zda všechna ležící těla ještě dýchají. Poté aktivitu přesunou do kuchyně a začnou brousit drápy o koš, kde skladuji konzervy s potravou a zřejmě se tím snaží něco naznačit. Po snídani chvíli lítají po baráku a pak se mi usadí na klíně nebo klávesnici, pokud jen leží kolem, tak se to dá ještě snést, ale také mi šťouchají do ruky a vyžadují hlazení a drbání či vráží do monitoru, útočí na kurzor a mačkají klávesy. Pokud tato aktivita přeroste jistou míru jsou vykázány mimo prostor pracovny a pak se věnují hraní nebo povalování. Odpoledne prospí a večer se různě pohybují poblíž a nebo se aktivně účastní povalování poblíž rodiny. Okolo 11. hodiny večerní nastává nejvyšší míra aktivity a kočky začnou zběsile lítat po baráku a kočkovat se, ale to už se chystáme spát, takže se zabarikádujeme v ložnici a usínáme za zvuků osminohého dupání na dřevěné podlaze chodby.
Nevím jestli to bylo tím nočním dupáním či jen pachem koček, ale ta myš o které jsem psal v úvodu se od nás nějak záhadně odstěhovala (případně někam zalezla a chcípla tam), mezitím jsem opravil rám a vylepšil práh u dveří do sklepa a od té doby byl dům myší prost. Až do minulého týdne, kdy jsem potřeboval venku prodlužku a tu jsem přivřel do dveří a škvíra byla dostatečná, aby se jí protáhl kdejaký hlodavec. Dva dny poté slyším ráno známé nevrlé vrčení. Ovšem ještě před servírováním snídaně? To přitáhlo mojí pozornost a ejhle v kuchyni ležela užmoulaná oslintaná mrtvolka myši domácí. Tím se doufejme potvrdilo, že kočky nebudou jen pro ozdobu.
